8°C
Eva nikdy neuvidí, v temné kavárně ale otevírá oči ostatním. Zmínila nešvary Čechů
V absolutní tmě v kavárně POTMĚ si lidé na několik minut mohli zkusit, jaké to je být nevidomým. Redaktorce Blesk Zpráv se nepovedlo ani nakreslit domeček. Nečekané dotyky cizích lidí, nebo rozhovor s někým, koho neviděla, pro ni také nebylo příjemné. Právě doteky, kolikrát v dobrém míněné, uvedly i Eva a Nicole jako něco nepatřičného. Obě dočasné pracovnice kavárny se totiž narodily se zrakovým postižením. Eva učí komunikaci s nevidomými a právě nešvar Čechů se dotýkat nevidomých bez upozornění, nebo řvaní do ucha je podle ní problémem.
Praktická nevidomost, úplná nevidomost, těžce slabý zrak a trubicové vidění – všechny tyto pojmy označují jednu věc, a to těžké zrakové postižení. Redaktorka Blesk Zpráv si zkusila na vlastní kůži, nebo spíše oči, jaké to je žít v absolutní tmě. Umožnil jí to projekt Světlušky, Nadačního fondu Českého rozhlasu, který od 3. do 20. června v Kavárně POTMĚ vítal hosty ve speciální místnosti, kde panuje jen tma a kde vás obslouží zrakově postižení.
„Nenakreslila jsem ani domeček,“ postěžovala si poté, co se z kavárny dostala zpět na světlo. V prostorách kavárny vám umožní zaměstnanci dát si kávu, pokusit si do ní nalít smetanu, dají vám papír i tužku, abyste se pokusili něco nakreslit či napsat a možné je si i vyzkoušet stůl, kde otestujete čich.
Redaktorka zažila, jaké to je s někým mluvit, aniž by neznala jeho tvář a jediná její možnost je poznat člověka podle hlasu. Zažila i leknutí nad hlasem a dotekem, který se vynoří ze tmy bez varování.
Nevidomý nemusí mít psa a není ani retardovaný
Eva (43) už se do absolutní tmy narodila, nemá totiž vyvinuté zrakové nervy, svět si ale dokáže užít. „Ráda cestuji, plavu, čtu knížky, chodím za kulturou, prostě není dne v týdnu, abych byla celý den doma,“ svěřila se Blesk Zprávám žena, která pracuje jako trenérka paměti a přináší osvětu v přednáškách o komunikaci se zrakově postiženými, kterých je v ČR přibližně 83 tisíc.
„Učím zásady komunikace. Lidé nevědí, jak nám pomoci a kolikrát nás třeba chytnou, aniž by nám něco řekli. Znáte to, když vás chytne někdo potmě, tak to byste zařvala. Pak se akorát lekneme a může to vypadat, že jsme nepříjemní,“ pokračuje Eva. Dodává, že ji občas štve, že s ní lidé jednají jako s mentálně postiženou. „Řvou mi do ucha, nebo na úřadech, když se mnou jde průvodce, tak mluví na něj, jako bych tam nebyla,“ zmínila.
Eva spolu s dalšími zrakově postiženými pomáhá dlouhodobému projektu kavárny proto, aby mohla šířit osvětu o lidech se zrakovým postižením. „Lidé by se měli dozvědět, že ne každý musí mít psa, vlastně se mě ptají pořád „proč nemáš pejska“, ale já sama nejdřív musím znát trasu, abych mu mohla dávat povely. Navíc je zapotřebí zvládat perfektně pohyb s holí – říkám tomu slepecká gramotnost,“ svěřila se Blesk Zprávám na střeše kavárny, která bude v příštích letech i pojízdá. V jiných krajích ji prozatím nahrazuje zatemněný autobus.
„Hůl je signál pro okolí, ví pak, která bije, a pustí mě třeba sednout,“ dodává. Bílou hůl ale nepoužívá pouze zcela nevidomý, je šikovnou pomůckou i pro ty, kteří trpí jiným zrakovým postižením, jako je například i trubicové vidění, kdy člověk vidí na svět velmi malým kouskem zorného pole. ,,Představte si to, jako byste se na svět dívali úzkým brčkem, orientace v prostoru je potom velmi obtížná, tito lidé však mohou bez obtíží číst text v běžné velikosti písma," míní Nicole (23), která je prakticky nevidomá.
Člověk postižený trubicovým viděním se tak nedokáže dokonale orientovat v prostoru a o periferním viděním nelze vůbec hovořit. Proto mu bílá hůl usnadňuje pohyb v prostoru, i přes to, že pak dokáže koukat na film nebo si číst.
Eva: práci bychom bez osvěty nesehnali
Dočasnou servírkou je v kavárně i Nicole, studentka právnické fakulty. „Od narození mám poškozený centrální zrakový nerv, takže na mých očích to ani není vidět. Bez hole to pak lidé kolikrát nepoznají, když jim to pak osvětlím, tak mě litují. Lítost opravdu ráda nemám – žiju kvalitní život a jsem spokojená,“ svěřila se Blesk Zprávám mladá dívka, která je i ve vládním výboru šířícím osvětu.
Nicole ale není zcela nevidomá, dokáže ještě vnímat základní barvy, občasně i siluety lidí a obrysy velkých budov. „Pro mě je to jednoduší, i když vidím hodně málo, tak se na to spoléhám. Vidím třeba, že je někde obrovský dům, není to jako to, co zažijí lidé v kavárně,“ vysvětluje Nicole a snaží se tak vyvrátit mýtus, že všichni s těžkým zrakovým postižením jsou nevidomí a vidí jen tmu.
Nevidomých a prakticky nevidomých je na základě výběrového šetření zdravotně postižených z roku 2013 asi 19 tisíc z celkového počtu 83 tisíc těžce zrakově postižených.
„Mě dost štve, když mají ty lidi představu, že s holí chodí jenom nevidomý a že každý zrakově postižený je hudebník, masér nebo že plete košíky. Přitom můj přítel, s obdobným postižením, dělá právníka,“ dodává pro Blesk Zprávy.
Spolu s kolegyní Evou také vyvrací mýtus, že mají nevidomí zbystřené ostatní smysly. „Používáme je více, ale není to jako v amerických filmech, kdy se u nás najednou objeví absolutní hudební sluch,“ míní s úsměvem Eva.
Bez osvěty by podle obou žen nebylo možné si sehnat jinou práci, než právě pletače košíků. „Můžeme dělat všechno – spousta firem ale dá na kvantitu práce, protože přeci jenom i se speciálním a softwarem jsme pomalejší s prací u počítače, tak radši vezmou vozíčkáře,“ dodává Eva na závěr.
Témata:
Související
mnohem hur je na tom clovek kterej sice ocima vidi, ale pritom ma slepy mozek.