Tereza H. (26) prozradila tajemství věčného úsměvu: Cestou k soudu prý nebyl důvod ke smutku
Široké brýle, pestrobarevné šátky a úsměv od ucha k uchu. Tak si mnozí pamatují Terezu H. přicházející k pákistánskému soudu. Šestadvacetiletá Češka vždy šokovala bezchybným vzhledem a dobrou náladou. Úsměvy prý rozdávala na všechny strany proto, že ji soudce, policie i právník ubezpečovali, že se brzy vrátí domů, a tak neměla důvod k pláči. Tereza v jedné ze svých zpovědí na Instagramu také poděkovala zástupci českého velvyslance v Pákistánu, který jí poskytl azyl na Vánoce.
Za čtyři roky v pákistánském vězení zažila Tereza H. mnohé. Rodačku z Uherského Hradiště zadrželi v roce 2018 na letišti v Láhauru. Celníci v jejím zavazadle našli bezmála devět kilogramů heroinu.
Po protahovaném soudním procesu dostala Tereza u soudu osm let a osm měsíců vězení, ale proti rozsudku se odvolala a po čtyřech letech strávených v pákistánské base se vrátila letos na jaře domů. O všem, co v Pákistánu prožila, se rozhodla veřejně promluvit a na sociální síti Instagram vypráví svůj příběh.
Svým fanouškům, kterých má přes 25 tisíc, se v jednom z posledních příspěvků svěřila, proč při cestě k soudu působila neustále vesele.
„Někteří jedinci byli naštvaní, že se k soudu v Pákistánu hezky oblékám. Že si dávám záležet na tom, jak vypadám. Což jsem úplně nepochopila, protože to byl přeci soud. Respektované místo, kam by měl jít člověk trochu upravený, ať už je obviněný, poškozený, anebo třeba právník či soudce,“ začala Tereza a dodala, že proto se snažila hezky upravit, ačkoliv měla za mřížemi omezené možnosti. „Druhá věc je to, že je štval můj úsměv. To, když jsem se smála. Někdy to byl opravdu výbuch smíchu, uznávám,“ dodala a vysvětlila, co ji tak rozesmívalo.
„Když před vámi utíká kameraman pozadu, aby si vás natočil při chůzi, a u toho zakopne a spadne, tak se člověk prostě přirozeně zasměje. Kór takový smíšek, jako jsem já, kterého rozstřelí každá volovina,“ vysvětlila. Navíc prý neměla důvod k tomu, aby plakala.
Její právník, soudce, policisté a všichni, které kolem sebe tehdy měla, ji prý ubezpečovali o tom, že se co nevidět vrátí domů. Nebyl tedy žádný důvod, aby byla smutná, či dokonce plakala. „Někdy jsem měla soud třikrát týdně, někdy třeba jen jednou. A byl to den, kdy jsem šla nejen ven z vězení, a nadechla se alespoň trochu svobody, ale také den, kdy jsem mohla zavolat rodičům a babičkám. Den, kdy jsem si napsala pár zpráv s kamarády. Kdy jsem si mohla zapálit cigaretu. Mohla jsem odeslat dopisy a taky je přijmout. Tak proč bych, sakra, u toho měla brečet a nesmát se?“ Neměla prý chuť ukazovat, že je zlomená a celá věc ji neuvěřitelně trápí a bolí.
Tereza také v jednom z příspěvků poděkovala člověku, který jí podle jejích slov hodně pomohl a stál při ní. V těžkých chvílích ji prý podporoval zástupce velvyslance. „Moc děkuji za to, že jste mě k sobě vzali na Vánoce, na večírek, na výlety, do lesa a na hory. Pomohli jste mi dostat se zpět domů a to vám všem nikdy nezapomenu!“ uzavřela.
tuhle kravinu tu píšeš pořád. Asi máš moc velkou fantazii.