Pondělí 29. listopadu 2021
Svátek slaví Zina, zítra Ondřej
Oblačno, sněžení 1°C

Těhotné české Němce Hermině se odsun nevyhnul: Miroslav syna viděl až po dvou letech na hranicích

Autor: VaB - 
23. října 2021
19:44

Příběh Miroslava a české Němky Herminy popisuje smutné dopady války na osudy jednotlivců. Hermina byla v pokročilém stupni těhotenství, když musela opustit Československo. Miroslav tak svého synka viděl po dvou letech na hranicích... Příběh páru přinesl projekt Paměť národa

Psal se rok 1928 a ve Stonařově na Jihlavsku se do rodiny sedláka Schebesta narodila Hermina. Nutno podotknout, že se této oblasti říkalo „jihlavský jazykový ostrov“, ačkoliv se nachází ve vnitrozemí na pomezí Čech a Moravy, od středověku až do druhé světové války dvě až tři čtvrtiny obyvatel tvořili Němci.

Hermina se sestrou Mariou ale vyrůstaly mezi českými dětmi pod jednou školní střechou. Děti mnohdy ani nevěděly, kdo je jaké národnosti. To se ale změnilo s nástupem Adolfa Hitlera k moci, někteří tamní obyvatelé věřili, že on zajistí vytouženou prosperitu.

Místní Němce zklamalo, že Jihlavsko na rozdíl od Sudet nepřipadlo Němcům, 13. března 1939 proto došlo ve Stonařově k povstání. Němci se vydali na místní četnickou stanici a pokusili se ji zabrat. Došlo ke konfliktu, který po příjezdu posil skončil přestřelkou a smrtí místního hostinského Hanse Matejky.

Celá rodina Schebestových po příchodu německých vojsk dostala říšské občanství. Až na Franze Schebestu, ten za první republiky vstoupil do KSČ. Tajně se scházeli v lese, tatínek Frnazovi vždycky říkal: ,Frantíku, dej pokoj, oni vás špehujou a oni vás zavřou.’“ A taky měl pravdu, gestapo strýce sebralo a poslalo do nacistických věznic a koncentračních táborů. Zemřel na zánět střev.

Když do obce přijela Rudá armáda, vypukla panika. Všichni utíkali z bohoslužby domů. Pak přijela revoluční garda a sebrala všechno cenné. „Schebesto, kde máš to zlato? My víme, že to zlato máš. A když ho nevydáš, odvedeme tě na výbor a rodinu už neuvidíš,“ hrozili příslušníci gardy..

Místní známost

Hermina měla ve vsi známost, českého mladíka Miroslava Musila. Když došlo bezprostředně po skončení války na odsun Němců, Míra zachránil jejich statek, vyrabování ale sám zabránit nedokázal. Když se Schebestovi vrátili, našli už jen obrovský nepořádek. Gardisté hledali poklady. A pak došlo k něčemu, co nikdo nečekal, a asi ani nechtěl čekat. Hermina s Miroslavem otěhotněla.

Ke svatbě z několika důvodů nedošlo, Herminini rodiče si navíc přáli, aby s nimi dcera odjela do Německa.

Nikdo je nevítal

V Německu čekali na příjemné uvítání, k tomu ale nedošlo. Místní Němci strádali kvůli přistěhovaným z Polska a jiných zemí. Vyčítali jim, že se nechali vyhnat.

Schebestovi pracovali na statku u bavorského Vilsbiburgu a žili v jedné místnosti, vedle nich vystěhovaná rodina z Polska. Na konci léta 1945 došlo k porodu a Hermině se narodil syn Miroslav. Neměla pro něj žádné oblečení, sehnala ho až sestra Marie od rodiny místního četníka. S otcem dítěte si Hermina dopisovala, ten měl ale s němčinou problém a museli mu pomáhat sousedé.

Dojemné setkání

K moci se tou dobou hrnuli komunisté, Miroslav se chtěl s matkou svého dítěte setkat, trvalo mu to ale dva roky, než sehnal potřebné povolení. K tomu došlo na hranicích v jedné z velkých místností. Na jedné straně čeští vojáci se samopaly, na druhé Němci.

„Mohl bych si chlapce pochovat?“ požádal Miroslav. „Podejte nám toho kluka,“ vyzvali vojáci Herminu. Dvouletý chlapeček brečel, táta pro něj byl cizí. „Pokud teď přeběhnete na českou stranu, nebudeme střílet...“ řekl tiše Hermině český pohraničník. Ona nad tím skutečně přemýšlela, chtěla úplnou rodinu, nakonec se ale neodhodlala. Zabránili jí v tom i rodiče.

Miroslavovi Hermina a syn chyběli, napadlo ho proto, že přeběhne hranice. Měl štěstí v neštěstí, pohraničníci ho sice chytli, ale nezastřelili. O takovém štěstí jiní mluvit nemohli. Potřebovali po něm, aby se staral o statek a odevzdával potřebné dávky. A tak byl z policejní cely brzy propuštěn.

Po několika dalších dlouhých průtazích se v květnu 1950 konečně podařilo domluvit Herminin návrat domů do Stonařova.

Návratu litovala

Hermina ale návratu do Československa začala litovat. Nikomu se dobře nedařilo, ostatní se nejevili ani nijak přátelsky. Cesta zpět ale už nevedla, do Německa mohla pouze na návštěvy, a to vždy s jedním z dětí. Úřady to braly jako pojistkou před její emigrací. Stejně tak se dobře ve Stonařově necítili ani Herminini rodiče. Otec se do bývalého bydliště už nikdy nevrátil, matka až v devadesátých letech. Dobré vzpomínky ale na místo neměla.

salto ( 24. října 2021 12:29 )

pfoto1 ( 23. října 2021 20:21 )

Tak tohle mi nedělejte! Kdyby to byla jenom slza, co mi ukápla, ale tohle bylo tak dojemné, že usedavý pláč nemůžu ani zastavit. Chdáčci Němci, co zla a křivdy se jim událo... Víc takových příběhů prosím, ať konečně pochopíme, jak to tenkrát vlastně bylo!

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Osoby v pátrání