Jak se umírá na dehydrataci? Děsivý průběh sebevraždy, kterou spáchala Holanďanka Noa (†17)
Eutanazii jí kvůli nízkému věku lékaři nedovolili, tak se Holanďanka Noa Pothovenová (†17) rozhodla, že ze světa odejde jiným způsobem. Jakým? Vybrala si postupnou a dobrovolnou dehydrataci v kombinaci se zastavením příjmu potravy. Jak ale probíhá tahle trýznivá sebevražda, kterou si teenagerka zvolila? Začíná neuvěřitelným pocitem hladu a končí selháváním orgánů.
Už tu nechtěla být. Neměla důvod. Rodačka z Nizozemí Noa Pothovenová byla za svůj krátký život dvakrát obětí sexuálního útoku, prožila si šikanu i anorexii. To ji totálně zdevastovalo mysl. "Dýchám, ale nežiju,“ řekla loni v prosinci v rozhovoru s novinářem Paulem Bolwerkem. Se všemi traumaty roky statečně bojovala, napsala dokonce knihu, ve které se se vším podělila s veřejností, ale nakonec to vzdala a rozhodla se dobrovolně zemřít. „Nepište mi, prosím, že to není dobře. Je to mé rozhodnutí a je konečné. Láska v tomto případě znamená nechat mě jít,“ napsala na instagramu. Její přátelé si mysleli, že půjde na eutanazii. Realita však byla jiná. Lékaři jí totiž odmítli provést asistovanou sebevraždu. Na jejím rozhodnutí to ale nic nezměnilo.
„V průběhu maximálně příštích deseti dní zemřu. Po letech boje a válčení jsem vyčerpaná. Po mnoha zvažováních a rozhodnutích jsem se rozhodla, že z tohoto světa odejdu, protože přežívání je nesnesitelné,“ sdělila definitivně světu.
Noa si pro ukončení života vybrala způsob, který se obecně považuje za náhražku eutanazie a je jím postupná dehydratace a zastavení přijmu potravy. To volí většinou lidé, kteří si například nemohou dovolit eutanázii a nebo jim ji právě někdo zakáže.
Stránky, které na podobný odchod ze světa lidi připravují, uvádějí, že se jedná o dobrovolné ukončení života, ne však o sebevraždu. Podle zastánců tohoto způsobu je pro organismus na konci svých sil normální, že přestane přijímat potravu a tekutiny. Lidé prý díky tomuto způsobu mají pocit, že nad smrtí mají kontrolu. Podobné stránky lidem tvrdí, že takové umírání poměrně komfortní a stačí si jen zvyknout na nepohodlný pocit žízně a hladu. Tomuto tvrzení nejspíš podlehla i Noa, která si způsob zvolila. Realita je však jiná.
Podobné umírání trvá přibližně týden. Někdy méně, výjimečně i více. Záleží na kondici i váze člověka. Bez jídla by člověk podle průzkumů vydržel i 70 dní. Když ovšem přestane pít, celý proces se enormně urychlí. Propagátoři sice uvádějí, že ti, co si postupnou dehydrataci vyberou, pociťují euforii a mír, ve skutečnosti se však během několika hodin dostaví nevýslovný pocit žízně. Podle lékařů je s tím postupně spojena i vyšší tělesná teplota, která začne přecházet v horečku.
Člověk, který umírá žízní, má velice nízký tlak, nechodí prakticky na toaletu, a když už ano, moč je tmavá a zapáchá. Má popraskaný jazyk a úplně suché rty. Poté se dostaví mdloby a silné křeče. Zvyšuje se pulz. Člověk je pořád unavený a už prakticky nic nevnímá. Ve finálních fázích se dostavuje selhání ledvin. Jako poslední přichází ztráta vědomí a nevyhnutelná smrt. Cesta k ní, není však rozhodně nijak příjemná a rychlá. Ba naopak.
Banda bigotních zrůd o nás bez nás rozhodla, že žít se musí nehledě na kvalitu života samotného, a tento svůj blud všem nabulikovala do hlav. Věděli, že to stačí, protože máme tendenci bludy bezmyšlenkovitě přejímat, dokonce za ně i bojovat bez toho, abychom nich byť jen jedinkrát přemýšleli. Chudinka holka musela odejít tak strašné nedůstojným způsobem, odrazovaná, zesměšňovaná, tupými přejímači bludů zcela nepochopená a neustále manipulovaná setrvávat v něčem, co už pro ni nemělo žádnou hodnotu. A jen tak mimochodem suchý půst vůbec neprobíhá popsaným způsobem, moje vlastní zkušenost. Kdyby autor někdy něco podobného byť jen na jeden den zkusil, nikdy by takový blud nešířil dál.