22°C
Utajovaný masakr Němců u Přerova: Místní žena hledala zlaté zuby v krvavých kalužích kolem mrtvol
Masakr na Švédských šancích u Přerova. Že nevíte, o co jde? Extrémně brutální čin, při kterém zemřelo 267 mužů, žen, dětí včetně batolat, komunistický režim přísně utajoval. O zvěrstvo se začal zajímat až historik František Hýbl. Když se lidí na masakr ptal, báli se mluvit…
Psal se 18. červen roku 1945. V Přerově na nádraží stál vlak plný evakuovaných karpatských Němců, Maďarů a Slováků ze Sudet. Vraceli se všichni domů. Z Prahy pak přijel další vlak – cestovali v něm příslušníci 17. pěšího pluhu československé armády.
Měli namířeno do Petržalky na slavnostní přehlídky. Velel jim jistý Karol Pazúra, patřil k Obrannému zpravodajství. Vojáci pak pod vedení Pazúra z „německého vlaku“ vytáhli asi 270 lidí, byly mezi nimi i děti a ženy. Odvedli je, domů se nejelo.
Pazúr společně s důstojníkem Bedřichem Smetanou donutili přibližně třicet obyvatel z nedaleké obce Lověšice, aby začali kopat velké hroby. Na místě zvaném Švédské šance.
O den později, v časných ranních hodinách, začal masakr. Už to nebyli pěšáci ze 17. pluku československé armády. Bylo to popravčí komando, které nemilosrdně zavraždilo 267 zadržených civilistů, kteří se před popravou museli svléknout. „Smrtelně raněné dobíjel Pazúr výstřelem z pistole. Majetek mrtvých byl rozkraden,“ uvádí pro Rozhlas Post Bellum s tím, že motiv tak brutálního činu není jasný. Když Pazúr dorazil do Přerova, měl se hned shánět po Němcích a zadržených kolaborantech.
„Nedokážu pochopit, že člověk je něčeho takového schopen. Stříleli kojence v náručích matek. Taková bestialita nebyla ani v Lidicích,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa František Hýbl. Jisté je však to, že vražda byla loupežná.
Lidé se báli mluvit
František Hýbl se narodil 10. června 1941 v Cítově na Přerovsku, vzdušnou čarou 12 kilometrů od Švédských šancí. Stal se učitelem na základních školách a vstoupil do KSČ, ze které byl ale vyloučen pro nesouhlas se sovětskou okupací.
A jak se vůbec učitel, který poté pracoval jako úředník ve Vlastivědném ústavu Muzea Komenského v Přerově, dozvěděl o masakru? Na začátku 60. let mu o něm vyprávěla jeho budoucí tchýně. „Vyprávěla mi, že ještě deset let po té události nosili někteří lidé z Lověšic oblečení po obětech… Snažil jsem se všemožně pátrat, ale ne všichni o tom věděli – a ti, kteří věděli, se báli mluvit,“ vypráví.
Rozhodl se tedy pátrat a shromažďovat informace a archiválie. Začal se i scházet s potomky zavražděných, potkával i svědky. Seznámil se s dvěma muži z Lověšic, kteří kopali masové hroby. „Prožili také velkou hrůzu. Byli svědky promluv vojáků i nářku obětí, prosících o smilování. Museli se toho účastnit pod pohrůžkou smrti,“ popisuje jejich příběh.
Vyhrožovali mu
Po pádu komunismu se o masakru začalo trochu psát a pozornosti neunikl ani některých historikům, kromě Hýbla se o něj začal zajímat teatrolog Vladimír Just nebo režisérka Jana Hádková. Hýbl, který žil v místě masakru, se začal setkávat s odmítáním, výhrůžkami nebo i s neskrývaným nepřátelstvím.
„To byla doba různých nenávistných telefonátů a dopisů. A když jsem vydal první brožuru a vystavil dokumenty o masakru v přerovském muzeu, před budovou vyletěl večer před vernisáží do vzduchu dvoumetrový pískovcový sloupek. Silný výbuch rozbil v muzeu řadu oken. Policie to vyšetřovala, viníky neodhalila, ale jsem přesvědčen, že to souviselo se Švédskými šancemi,“ zavzpomínal.
Občané Lověšic Hýblovi dokonce hrozili i žalobou. „Jejich mluvčím byl jistý pan profesor. Rozčílil jsem se a řekl jsem mu, ať mě klidně dají k soudu, ale že budou mít ještě větší ostudu, protože tam řeknu i to, co jsem nepublikoval. Například to, jak jedna žena, která bydlela nedaleko, hledala druhý den po popravách v patnácticentimetrovém rosolu krve zlaté zuby. Pak už jsem měl klid,“ uvedl.
„Co jsem měl dělat, když jsme jim postříleli rodiče?“
Dva roky od masakru začalo vyšetřování. Přispěl k tomu komunistický převrat, ale i několik mezinárodních organizací či nekomunističtí poslanci, nebo odhodlání prokurátora Antona Rašly nebo vyšetřovatele Františka Doležala.
Pazúr byl kolaborant a následně i komunista. U soudu tvrdil, že všichni zavraždění byli přisluhovači nacismu, nakonec se ale přiznal – pod tíhou důkazů, že vraždil i děti. Na dotaz, proč střílel i kojence, odvětil: „Co jsem měl dělat, když jsme jim postříleli rodiče?“
I přes odmítání, že šlo o vlasteneckou povinnost, odešel od soudu s dvacetiletým trestem. Ve vězení ale moc dlouho neposeděl, po převratu měl vlivné zastánce. Byl mezi nimi i prezident Klement Gottwald. Ten mu trest snížil a následně ho propustil.
„Vrah Pazúr se těšil přízni režimu, dostával vyznamenání, dvacet let byl místopředsedou Slovenského svazu protifašistických bojovníků. Trestu ušel i Pazúrův pobočník Bedřich Smetana, který zmizel v zahraničí,“ popisuje Post Bellum.
Za mřížemi skončili ve vykonstruovaných procesech Rašla a Doležal. Historik František Hýbl vzpomíná: „Rašla mi vyprávěl, že potkal Pazúra při oslavách 20. výročí Slovenského národního povstání. Pazúr mu chtěl podat ruku a prý prohlásil, že mu odpouští… Rašla, znechucený tou drzostí, se mohl jen otočit a odejít.“
Muže zakopali, ženy a děti radši spálili...
Těla zastřelených zůstala na Švédských šancích do října roku 1947. StB tehdy zahájila exhumaci, vojáci z Terezína během dvou dnů naložili do beden všechny těla. Ženy a děti zvlášť, muže taky. Muže pochovali do dvou hrobů na hřbitově, ženy a děti převezly do krematoria a spálili je.
„Chtěli zahladit stopy, zničit důkazy o mrtvých ženách a dětech. Počínali si důkladně, pro jistotu nechali těla spálit hned dvakrát,“ říká František Hýbl. Dodal, že nebylo jisté, kam byl popel uložen. V archivem Ministerstva vnitra pak našel zmínku o tom, kde by přibližně popel mohl být zakopán.
„Místo nebylo označeno. Vypůjčil jsem si veškeré materiály, týkající se historie olomouckého hřbitova i s plánky a vyznačenými sektory a vytipoval jsem plochu 50 krát 40 metrů. Jeden důstojník z Olomouce byl šokován tím, co mají českoslovenští vojáci na svědomí, a slíbil mi, že hroby najde. A skutečně se to v roce 2016 pomocí detektoru kovu podařilo,“ vyprávěl. Popel byl poté uložen vedle pohřbených mužů.
Hýbl je v současné době v důchodu. O Švédských šancích vydal dvě knihy, vystupoval i v dokumentárních filmech. Za svou dlouholetou a neutuchající práci dostal od německého prezidenta vyznamenání – Kříž za zásluhy. V roce 2018 byl na místě tragédie vztyčen čtyřmetrový kříž s trnovou korunou.
Témata:
Související
Pro lidi jako ty ne. Pro tebe je idealni ten komunismus.