Už kdysi jste napsal knihu Temná tvář princezny Ivety Bartošové a vím, že jste se nerozešli v dobrém. Jak na ni vzpomínáte dnes?
„Iveta byla zázrak, o tom žádná. Přírodní úkaz. Že by zazpívala falešný tón? O tom nemohla být ani řeč. Byla neobroušený vzácný kámen a bylo zapotřebí s ní profesně i lidsky pracovat, aby se zařadila do showbyznysu. Jenže tam začaly zádrhely. Přivedl jsem holku z Frenštátu, čistou, nevinnou, která byla ale naprosto mimo mísu. Na začátku mě strašně bavila, říkal jsem si, jak to s ní bude jednoduché, a ani ve snu by mě nenapadlo, jak to bude naopak strašně složité.“
A v čem to bylo tak složité? Byla tvrdohlavá?
„Ona nevěděla, co to je – nechat si poradit. Myslela, že přijde a bude zpívat a vítězit. Ale ona nebyla domýšlivá, ona ani nevěděla, co to je. A byla přesvědčená o tom, že vše, co pro ni dělám já, tedy práce manažera, je samozřejmost. Ji ani nijak nepřekvapilo, když se stala Zlatým slavíkem.“
Ve své knize píšete, že vás Iveta s Petrem o spolupráci oslovili sami.
„Zaklepali na moji kancelář v Lucerně. Chtěli pracovat. Chtěli zpívat – ona z Frenštátu, on z Aše – a v Praze nikoho neznali. Iveta přišla doslova se spacákem. Byl jsem víc v šoku než oni, už předtím jsem je viděl v televizi a pro mě to byly americké hvězdy. Ale zdráhal jsem se je zaměstnat v Lucerna Baru, to bylo něco jiného než estrády nebo soutěže. Tady lidi tančili, bavili se, naši vystupující je museli strhnout, dostat do hry, a na tohle mi přišli příliš mlaďouncí. Ale zkusil jsem to s nimi.“
První manažer Bartošové Gottlieb: Iveta vyhodila těhotnou přítelkyni Sepéšiho! Blesk TV
Ivetě jste pomohl i s její image?
„Moje manželka se pohybovala v modelingu, takže jsme jí samozřejmě radili. Dokonce u nás i bydlela. Moje žena pracovala v Tuzexu ve Štěpánské ulici, kde jsme pro Ivetu vybírali šaty a kostýmy. To nebylo žádné půjčování, opravdu jsme jí je kupovali.“
Jaká byla tehdy chemie mezi Petrem a Ivetou?
S Petrem jsme se velmi skamarádili a vše jsme si říkali. Petr s Ivetou nikdy nechtěl žít, nebyl do ní zamilovaný. Ale strašně ji respektoval jako zpěvačku a chtěl s ní dělat duety. Pro Ivetu byl Petr první kontakt s chlapem. On se ale zamiloval do úplně jiné ženy – do Marušky, která je maminkou jeho syna, mladýho Petra. Dodnes jsme přátelé. Furt jsme s Petrem přemýšleli, jak to říct Ivetě. Jenže pak se stala Petrovi ta nehoda, jeho syn se narodil až jako pohrobek. Nesnáším to slovo.“
Setkala se někdy Iveta s Maruškou?
Po Petrově smrti u nás Iveta bydlela, v bytě s mojí ženou a synem. A jednou, když jsme takhle byli všichni doma, zazvonil zvonek a přede dveřmi stála těhotná Maruška. Potřebovala se mnou mluvit. Věděla, co všechno mi Petr vyprávěl, a potřebovala moje svědectví, že syn je jeho. A Iveta na ni vyjela, že tam nemá co dělat. Maruška se omluvila, otočila a odešla. A já se na to konto obrátil na Ivetu, jako ve špatném americkém filmu, a řekl jí, ať se naopak sebere ona a vypadne. To bylo moje faktický rozloučení s ní.“
Vy jste byl tehdy ženatý. Vyčetli vám to doma?
„My se rozvedli, ale ne kvůli Ivetě, kvůli mému životnímu stylu. Ale dodnes mě mrzí, že jsem se tehdy Ivetě věnoval daleko více než svému synovi.“
Říkáte, že Petr Ivetu nemiloval. Na druhou stranu se ale stal jejím »prvním«, čímž její zamilovanost jen utvrdil. Proč to nechal zajít tak daleko?
„Bavili jsme se o tom. A litoval toho, že k tomu došlo. Říkal mi ovšem také, že nikdy nepoznal takovou dračici. Připadal si vedle ní jako dítě. Netušil prý, kde se v ní ta náruživost bere.“
Prý jste po Petrově smrti všichni mysleli, že se Iveta bude nejméně rok dávat dohromady, ale ona se vrátila velice brzy.
„To je také šílený příběh. Začalo to tím, že v den pohřbu ke mně domů přijela celá Ivetina rodina, protože jsem bydlel nedaleko Olšanských hřbitovů. A já koukám, jestli mají nějakou kytku nebo věnec – ne. Iveta prý myslela, že to zařídím já. Tak jsem vyběhl ven a začal pro ni něco shánět. Po pohřbu bylo takové sezení a Iveta se mě zeptala, co teď bude dělat? Já jí řekl, že nevím, že s ní teď jezdit nemůžu a že si zavoláme za rok. A ona se ozvala za čtrnáct dní. Drhlo to, nešlo to, až došlo k tomu momentu, o kterém jsem mluvil.“
Pojďme se ještě zastavit u Zlatého slavíka 1986, kdy jste ještě spolupracovali. Zmínil jste, že ji to nijak nepřekvapilo.
„Dozvěděl jsem se to z Mladého světa. Mně jako bývalému tanečníkovi se nikdy nepoštěstilo být slavný, byl jsem z toho v úplné euforii za ni, jakou jsem měl radost. Ale ona to přijala jako – tak fajn, a co bude dál? Brala jako totální samozřejmost, že je dobrá, a všichni ji v tom utvrzovali – Víťa Hádl, Zdeněk Borovec, Karel Svoboda...“
Viděl jste někdy Ivetu pít alkohol?
„Ne! Když jsem nejezdil s Ivetou, dělal jsem za barem a ona, když měla čas, tam za mnou přišla. Nikdy si nedala ani panáka! Ne, že bych jí to zakazoval, ona prostě vůbec nepila. Ani Petr Sepeši, ten si nedal ani pivo. Před tou nehodou se stavoval u kamarádů v hospodě, takže se pak vynořily řeči, že se tam ožral. To ale není vůbec pravda. Prokázalo se to i při vyšetřování.“
Jakou měla tehdy Iveta psychiku? Brala antidepresiva?
„V životě jsem neviděl, že by brala prášky. Moje žena ji ale viděla. Vím, že se Iveta už tehdy dvakrát pokoušela o sebevraždu, ale ta byla demonstrativní. Měla doma nějaké acylpyriny a tak něco. Vyhrožovala.“
Měli jste před její smrtí šanci ještě se někdy potkat a vysvětlit si věci?
„Šel jsem ze zvědavosti do karlínského divadla, když tam měli koncert s Michalem Penkem a měli zpívat duet, který jsem vymyslel. Jmenoval se Tichá píseň. Byla tam v předsálí i celá její rodina. I otec, který mi předtím psal dopisy, jak jsem Ivetin druhý táta a jak jsem jí v životě hrozně pomohl. Tak jsem za nimi šel, maminka mě normálně slušně pozdravila, ale otec mi bez jediného slova plivl do obličeje. Nevěděl jsem, co se děje. Pak už jsme se nikdy neviděli. S Ivetou jsme se na akcích míjeli, ale ona zásadně nezdravila. Moje chyba, měl jsem ji to naučit. Když nebyl vděk, stačil by pozdrav.“
Mrzí vás to?
„Hrozně. A nemrzí mě jen to, že jsem ten boj prohrál já. Moc mě bolí to, že ho prohráli i Iveta a Petr. Ten navíc zemřel v den mých narozenin. Čekali jsme na něj na oslavě a najednou telefon, pevná linka, že Petr zemřel. Měl na sobě bílou košili a v kapse moje vizitky. Ani ho nemohli poznat. Musel jsem ho pak jet identifikovat. Strašný.“
Kdybyste měl šanci dnes něco Ivetě říct, co by to bylo?
„Je mi to líto.“
Manažer Bartošové a „brácha“ Pomejeho Pavel Pásek: Jirka měl s Ivetou peklo! Petr Macek
Jak vznikal rozhovor?
Tomáš Gottlieb se v showbyznysu pohybuje přes 50 let, spolupracoval s Marcelou Holanovou (72) či Jiřím Kornem (74). Coby tanečník nasbíral řadu zkušeností v zahraničí – v Itálii, Švýcarsku či Německu.
Vždy ale toužil být manažerem, což za předchozího režimu nemohlo být oficiální. Možná i proto bylo pro Ivetu Bartošovou tak snadné vytěsnit ho po rozchodu ze svých vzpomínek. Tomáš ale o té době dokáže poutavě vyprávět.
