Josef Středula: „Bylo to někdy kolem roku 1990 -1992, protože jsme měli dceru, byl jsem jediný, kdo pracoval, a vůbec to nebylo jednoduché všechno skloubit. Těch peněz bylo strašně málo. Já měl něco málo našetřeno, to si pamatuju, že to bylo 12 000 Kč. Z toho jsme si koupili první postel v ložnici a jsem rád za to, že tehdy rodiče byli schopni pomáhat. Bez toho bychom to vlastně vůbec nebyli schopni zvládnout. Rozhodně kdokoliv něčím podobným prochází či procházel, tak ví, jak je to těžké, jak je to náročné.“
Petr Pavel: „U mě to bylo podobné. Já jsem jako mladý důstojník zase neměl tolik peněz a v okamžiku, kdy jsem se oženil a měli jsme dítě, tak to opravdu bylo počítání.“
Danuše Nerudová: „U mě to bylo v dětství, protože jsem ze čtyř dětí a maminka byla poměrně dlouho na rodičovské dovolené a jediný, kdo vydělával, byl můj tatínek. Takže v dětství si pamatuju momenty, kdy jsme o víkendu chodili k babičce, dědečkovi na oběd, protože bylo skutečně dlouho do výplaty.“
Pavel Fischer: „Já pocházím z rodiny, kde jsme byli čtyři a jediný vydělával táta, takže to znám z domova. A doma máme děti, a když byly malé, byly čtyři celkem a jedno mělo zvláštní potřeby, vydělával jsem sám, tak jsme opravdu šli od výplaty k výplatě. Znali jsme také, jak je to jednak se sociálním odborem, protože jsme si vlastně vyjednávali dávky, a to je potom zkušenost, kdy vidíte, že být odkázán na solidaritu jiných, to vám otevře pocit zranitelnosti a taky sebevědomí, když tu pomoc třeba dostanete. My jsme žádali i o příspěvky na kompenzační pomůcky nebo na vozík pro našeho postiženého kluka a tam si teprve člověk sáhne na to, kolik ty věci skutečně stojí, a bez pomoci to prostě nezvládnete."
A fakt si myslíte, že by se teď, když nemají nic jisté, skutečně přiznali k něčemu nepopulárnímu? Jakož fakt?