„Nedochovaly se, protože byly z porcelánu a rychle se rozbily. Měl jsem obrovské štěstí, když jsem na jednu nezničenou narazil,“ líčil pan Libor. Kde ji objevil, však prozradit nechce. Zato, že se pustil do tohoto nezvyklého sběratelství, může moment, kdy hledal něco v čem prát montérky odděleně od dětských plínek.
Muž před lety propadl kouzlu starých dřevěných mechanických praček, mandlů či sušiček. Ve stodole ukrývá muzeum s více než 200 kusy všeho, co na přelomu 19. a 20. století hospodyňky považovaly za vymoženost, byť se jednalo o mechanické ovládání. Elektřinu ještě neměly. První elektrickou pračku si nechal v roce 1906 si patentovat Američan Alva Fischer.
Nejvíce je valch
„Některé mandly vypadají jako šicí stroje a lidé je dnes používají místo dekorace. Mám jich víc než praček, protože na rozdíl od nich byly v suchu a neshnily,“ ukázal muž na část své sbírky zapsané v centrální evidenci pod ministerstvem kultury.
Celé kolekci však dominují právě valchy. Od skleněných, břidlicových, porcelánových, dřevěných i betonových. Mnohé jdou sotva zvednout, váží i přes 20 kilo. Sběratel o nich mluví jako o uměleckých dílech.
Před mýdlem stačila moč
Pan Libor vypráví i spoustu zajímavostí o čištění oděvů v dávné minulosti. Než si lidé začali pomáhat při praní pšeničnými otrubami, nebo než objevili látku podobnou mýdlu, kdy z popele filtrováním vody vyrobily louh a smíchali ho s tukem, na prádlo jednoduše načůrali a šlapali po něm.
„I moč má schopnost uvolnit z něj nějaké nečistoty. Pak ho samozřejmě pořádně vymáchali,“ uvedl.
