Začátky jsou vždycky těžké. Z Darwinu jsem vyrazil plně naložen, z cvičných důvodů jsem vezl vodní vak s celými 10 litry vody. Při jízdě se ta váha pozná. Naštěstí prvních 25 km vedlo po cyklostezce, a tak jsem si nemusel zvykat v plném provozu, když obzvláště na Start Hwy byl silný a rychlý provoz.
Zažil jsem své první road trains - auta se třemi nebo čtyřmi přívěsy. Když to mají špatně spřažené, má poslední přívěs výkyvy i půl metru. Pak záleží na tom, kdy ten kmit přijde. Řidiči se mě snažili objet, když bylo v protisměru volno. Když ně, ti slušnější zahoukali a já se co nejrychleji snažil vypakovat ze silnice. Raději jsem v některých úsecích jezdil po prašné silnici. Po odbočení na Arnhem Hwy se to silně zlepšilo.
Měl jsem toho plné kecky, a když jen po 86 km narazil na kemp, kde měli největší civilizační vymoženosti - teplou sprchu a studené pivo, vyměkl jsem a dál jsem už nepokračoval. Pro znásobení efektu jsem si to pivko dal ve sprše poté, co jsem z cyklokomputeru přečetl maximální teplotu vzduchu 46 stupňů Celsia.
Jedu na 51/100 km. Běžně to vypadá takto. Ráno do 9 hodin je teplota snesitelná a ježdění příjemné. Před 10. hodinou je už pec rozpálená doběla a začne foukat silný vítr - v mém případě samozřejmě protivítr. Silnice je mírně zvlněná, pohodlná, ale vedro neúprosně vysává síly. Všechna protisluneční opatření fungují. Nemít na hlavě šátek, tak už mám na lebce vypálenou šachovnici podle větracích otvorů přilby. Stejně tak je zakrytí uší, nosu a zátylku účinné, obličej vůbec nemažu krémem.
Také pití jsem vyřešil dobře. Hadičkou se napiji každých 5 minut, nemusím se shýbat pro flašku. Přesto se mi první dny zahlenovaly rty a vnitřek úst, ale tělo si po pár dnech zvyklo a mám pokoj. Vypiji pět litrů na 100 km, přitom jsem ze začátku vůbec nechodil na záchod. Měl jsem obavy, aby se to nevyvalilo třeba bokem, ale časem se tělo napustilo vodou, a už je to OK.
Druhý den jsem musel udělat 125 km, abych se dostal do kempu. Zatím nejtvrdší makačka, co jsem zažil. Jel jsem přes polední výheň, stejně se není kam schovat. Poprvé jsem se dostal přes spotřebu 4000 kcal. O to více chutnalo orosené pivko v cíli.
Jabiru
Centrem NP Kakado je obec Jabiru, kde je dokonce i slušný obchod s potravinami. Pouze alkohol se neprodává, jsme v národním parku. Ceny jsou zde velmi vysoké, minimálně dvojnásobné proti Darwinu a ten je už tak hodně drahý. Usadil jsem se v kempu a vyrážím do okolí.
Nourlangie
Proslulé skalní malby, údajně 20 000 let staré. Ale Aboriginci se s tím moc nepářou a staré malby různě přemalovávají, obtahují a upravují.
Pro nás něco nepředstavitelného, že by třeba Picasso přimaloval něco Michalangellovi na strop Sixtinské kaple.
Jinak je to nádherný zážitek, malby jsou pod skalními převisy, krásná krajina a do toho řvou ptáci z lesa a nedalekého jezera Anbangbang Billabongu.
Arnhem Land
Koupil jsem si denní výlet do Arnhem Land. To je území vlastněné aboriginci, přístup jen na zvláštní povolení. Místní obyvatelé si vyhrazují některé podmínky, například se nesmí fotit jejich posvátná hora a její okolí. Stejně tak se smí fotit místní obyvatelé poouze s jejich výslovným svolením.
Zastavili jsme se v Oenpelli, kde žije několik stovek rodin v unifikovaných barácích. Žijí bídně, většina se stejně přes den povaluje v prachu ve stínu stromů. Nabrali jsem průvodce - místní umělec jménem Simon - hulil jak fabrika.
Injalak Hill
Název hory znamená "Tomovo dlouhé snění." Je v ní řada jeskyň a převisů, původně zde žilo několik rodin a do mezer ve skalách jsou stále pochovávány kosti zemřelých.
Kresby jsou autentické, nikdo je nepřemalovává. Je to méně turisticky zaměřené než v Nourlangie, za cele dopoledne bylo na hoře celkem jenom 15 turistů.
Výklad byl rovněž zajímavý. Na některých kresbách jsou duchové "mimi", ti jsou dobří nebo zlí. Dobří člověku ukážou cestu, když zabloudí na lovu. Zato zlí způsobí, že už rodina nešťastníka neuvidí a myslí si, ze zahynul. Není tomu tak, je v hoře se zlým mimi.
Odpoledne nás vyvezli do těžce přístupného údolí, tam jsme se vyškrábali na pěkný kopec a užili si krásný výhled do pustiny.