8°C
Vědci na pobřeží ostrova Jamese Rosse zkoumají, jak se kontinent s největší zásobárnou vody na naší planetě mění v souvislosti s globálním oteplováním.
Jak se zrodil úspěšný projekt Antarktida?
Paličatostí a aktivitou Prof. RNDr. Pavla Proška, CSc. (79). Vše začalo v 80. letech minulého století na Špicberkách vědeckou prací Přírodovědecké fakulty katedry geografie tehdejší Univerzity Jan Evangelisty Purkyně, jak se Masarykova univerzita před rokem 1990 jmenovala. Sovětský svaz tam tehdy těžil uhlí.
To se vyplatí na tak odlehlém místě?
Těžba byla současně záminkou pro to, aby měl Sovětský svaz na nejsevernější části trvalé osídlení a pravděpodobně i jaderné zbraně, protože to odtud měl nejblíže k USA. Na druhou stranu to pro naše vědce byla jediná volba, jak přes Sovětský svaz na tamních ledovcích pracovat.
Co bylo dál?
Po pádu železné opony začal Pavel Prošek spolupracovat v Antarktidě s Poláky, Ukrajinci i jihoamerickými státy, které měly i politický zájem na tomto kontinentu působit. Přitom Antarktida měla primárně sloužit jen k vědeckému výzkumu.
A nesloužila?
Argentinci se ji snažili osídlit. Posílali tam i na dva roky celé rodiny, aby ukázali, jak velký zájem o tento kontinent mají. Však také první dítě, které se na antarktické stanici narodilo, bylo argentinské.
Jak začala samotná stavba české stanice?
Na přelomu milénia přišel Pavel Prošek s nápadem, proč bychom tam nemohli mít svoji vlastní stanici s vlastním vědeckým programem. Při zasedání Antarktické smlouvy v roce 2003 se rozhodlo, že si ale musíme najít místo daleko od jiných stanic, aby náš výzkum měl smysl.
Tak jste zapíchli prst do mapy a bylo?
Vytipovalo se odledněné místo, kde mohl přistávat vrtulník s lidmi, kotvit ledoborec kvůli převozu materiálu a byla nedaleko sladká, tedy pitná voda tekoucí z ledovce nebo ze sněhových polí. První výprava odjela do Antarktidy na jaře 2004, stavět se stanice začala o rok později.
Pak už šlo vše jak na drátkách?
První nasmlouvaná loď při návratu z jiné plavby v bouři ztroskotala. Chile nám poskytlo na jejich ledoborci aspoň zbývající volnou kapacitu pro převoz části materiálu, proto se stanice stavěla dva roky. Stanice byla oficiálně otevřena v roce 2007, ale Česká republika byla ve Smlouvě o Antarktidě vedena pouze jako pozorovatel bez možnosti rozhodovat o tom, co se na tamním kontinentu, větším než je Evropa, bude a nebude dít. Dnes jsme zatím posledním – 29. státem – tohoto členství.
Co to obnáší?
Dodržovat pravidla za to, že tam smíme bádat. Všichni vědci se snaží co nejméně tamní přírodu ovlivňovat. Když se pohybujeme v terénu, musíme si dávat například pozor, abychom neponičili tamní ekosystém, protože lišejníky jen centimetr velké rostly pět set nebo tisíc let.
Roald Amundsen. Vítězství neústupného objevitele v bitvě o jižní pól dostalo hořkou příchuť.
Jak na Vás Antarktida zapůsobila?
Když jsme tam přistáli v roce 2004 poprvé, bylo to něco, co se jen těžko popisuje. Nejvíce na mě asi zapůsobilo, když jsem plul po moři na gumovém člunu kolem ledovce. Led je lehčí než voda a když se podíváte na ledovec, který z vody vyčnívá 20 metrů, a spočítáte si, že je pod hladinou do hloubky ještě dalších 160 metrů, tak je to něco úchvatného a zároveň hodně nebezpečného.
Dnes už mám jiné úkoly, takže si Antarktidy tolik neužiji. Ale když je teplo, tedy kolem pěti stupňů Celsia, nefouká, dám si nějaký ten drink a pozoruji zapadající slunce, je to nádhera.
Prý jste tam kempovali nějakou dobu i ve stanech?
Dvakrát. Umývali jsme se v potoce, který teče z ledovce, což mi problém nedělalo, dokud jsem si po měsíci neřekl, že je čas si umýt taky hlavu. Ponořil jsem ji do potoka, a to jsem neměl dělat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
