Kraj na úpatí pohoří And, kde začíná povodí Amazonky a rozsáhlá oblast tropických pralesů Amazonie, je pro našince tajemným územím, kam se na letní dovolenou vydá asi jen málokdo. Je tam jen neprostupná džungle, nebo zde žijí lidé? Pokud ano, jací? Peru je známé jako kolébka civilizace Inků. Dodnes zde přežívají nejrůznější indiánské kmeny se svými zvyky a rituály, do kterých jen pozvolna zasahují okolní vlivy. Mezi ty civilizovanější patří Ašháninkové (Ašháninka = "lidský rod", "lidé"). Jsou proslulí tkalcovským uměním, které zde má tradici ještě z předkolumbovských dob. Žijí ve vesnicích, jejichž vzhled se lisí podle vzdálenosti od civilizace. V odlehlých oblastech tvoří obydlí pouze palmová střecha na kůlu bez stěn, lidé zde neznají kalendář, ani svůj věk, jejich život je značně tradiční. Pokud jsou blíže k městům, mívají i dvoupatrové domy se stěnami a vyřezanými okny. Všechny ašháninské vesnice však mají několik společných prvků: jsou uklizené, zorganizované, lidé tu respektují soukromí ostatních a žádná nemá elektřinu ani tekoucí vodu.
Kdo všechno vás může zabít a jak (ukázka z knihy Květy Klímové-Pumerové Venku číhá džungle) Odpověděli jsme, že se jen chceme podívat, odkud jde ta hudba, a poslechnout si ji, ale Flor najednou, úplně čilá, se posadila na posteli a pravila: "A nezbláznili jste se náhodou? Tady jste u Ašháninků v jejich vesnici, tady se nemůžete jen tak procházet, jak se vám zachce. Nikdo vás tu nezná a navíc jsme u Satipa. Tady řádili teroristi jak zběsilí. Ven prostě nepůjdete." "Ale, Flor, teroristi nás určitě nezabijou," bráníme se. Někdy to s tou ochranou opravdu přehání. Ale Flor se už pomalu obouvá: "Ne, teroristi ne, ale Ašháninkové ano!" Koukáme vykulení. Tak teď už to nejsou teroristi, ale Ašháninkové? Zase ten starý příběh o Ašhánincích -zabijácích?! Flor to ale bere vážně. Jde přes dvorek a ťuká na Mariu, aby šla ven. Spolu se vracejí zpět k nám do domečku a zde přednese Flor otázku, jestli by s námi nešla Maria na procházku, že se chceme jít podívat na zpívající Ašháninky a že jsme chtěli jít sami. Maria vytřeští oči: "No, to ne, to nemůžete! Vy totiž něco nevíte. No, já vám to řeknu. Oni tady letos zabili dalšího člověka." Jak to myslí?! "Letos... a "dalšího"?! "No, loni to byli dva Francouzi, ale to se nestalo v naší vesnici. Udělali to nahoře u řeky Ene." "A proč je zabili?" ptáme se a Maria, stejně jako odpoledne její kamarádka, tlumí hlas: "No, to víte, byl tady ten terorismus a lidi jsou tak nejistí a bojácní, že každého nově příchozího radši zabijou, než aby se nechali překvapit, že zabije on je! To dá přece rozum! No, já vím, tihle byli Francouzi, ale to oni zjistili až potom. Neměli je zabíjet. Ale je to přece jasné ... když byli cizí. No, vlastně ti, co je zabili, byli opilí..." "A jak je jako zabili?" Ptáme se, ale kdo se moc ptá, moc se dozví - zastřelili je do zad, šípem. Prý se nalézali na jejich území bez povolení, bez předchozího varování, bez průvodce, a tak je zastřelili. Více se dozvíte zde.
Výherci knihy z nakladatelství Portál! Jiří Svoboda Jan Vysloužil Marek Odstrčilík Marta Petrášová Jitka Kubešová
