Uvězněn v maringotce, která se posunula na ledu. Promáčen deštěm. Zkontrolována kola jeho příbytku. Zaparkován jako cikán na kopci nad městem, aby unikl povodni. To jsou jen některé ze zkušeností Českého Honzy z posledních dnů. Pohled: Zemský ráj to na pohled není Chlapi se chlubí, že se o jejich vesnici zpívá i v hymně, ale ten text by vypadal trochu jinak. Nedá se říci, že by tady byl každý dům upravený. Teď se jim zřítila sokolovna, školu mají již čtyři roky rozestavěnou, protože nepřišly dotace, není divu, že sem jezdí záchranáři cvičit psy na hledání lidí v sutinách. Starosta všechno zdědil po předchůdcích a neví, kam dřív skočit. Když řekl chlapům, aby prořezali staré stromy, dostal pěknou pokutu, protože to podle úředníků musí dělat drahá odborná firma. A někdo to udal. Stejně jako přicházelo hlášení, co dělá zpěvačka Marta Kubišová, která tady v roce 1968 měla statek. Dodnes se někteří starší diví, že si mohla jako jedna z mála koupit šunku. Ale další generace se očividně povedly. Čtyřicátníci vzpomínali, jak ve fotbalovém poháru postoupili tak daleko, že sem přijeli Bohemians Praha. Brankář Franta mi hned vyčítal, že jsem to tehdy nefotil a teď ho fotím v hospodě, jak leží na stole. Útočník Jáchym si hned přisadil, že Frantu chtěly koupit pražské týmy, ale on se bál jet do města. Obě hospody hučely. Bavil se i Petr zvaný Máček. Přes týden vyrábí krásné starobylé kočáry a dostavníky. O víkendech dostal další přezdívku Krokodýl, jak se mu k večeru úží oči. Nejhůř ale dopadl týpek, kterého manželka našla ležet v předsíni. A z předchozí noci si pamatoval jen to, že mu žena nejdřív nadávala a pak s ním přestala mluvit. Ještě hůř ale tady dopadl Jan Žižka z Trocnova. Jeho bojovníci v Pohledu znásilňovali jeptišky a ty ho prý na oplátku otrávily. Drsná Vysočina. Benátky: Málem jsem zůstal na prase Žádná projížďka po kanálech, ale po ledě. Jak pršelo a tálo, posunula se mi maringotka. Zašprajcovaly se schody, nemohl jsem otevřít dveře a byl jsem jak ve vězení. Musel jsem boucháním na okno přivolat okolojdoucí paní, aby mě vysvobodila. Stejně jsem myslel, že tady skejsnu až do léta, protože jsem zaboha nemohl sehnat nikoho, kdo by mě odtáhl dál. Alespoň bych stihl prase, které tady jednou ročně grilují, ale to je veškerý společenský život. Hospoda byla teď otevřená jen o víkendových večerech. Má ji v nájmu Jirka, který přes den krmí býky, jeden se mu utrhl a zválcoval ho tak, že byl pět měsíců na neschopence. Už je to prý dobré. Jinak zde mají klasické vesnické starosti. Když sedlák vezl hnůj s valníkem bez SPZ, hned na něj někdo zavolal policajty. Tak začal jezdit přes pole. Dře od rána do večera, ale prasata prodává jinam, místní si prý od něj neberou. Aby mu nedali vydělat. Ale kdoví, jak to všechno je, takovou vesnici nepoznáte za dva dny, museli byste tu být celý život. A i tak byste možná spoustu věcí nepochopili. Krouna: U Kajínkova spolužáka Mým osudem se tady staly autoservisy. Šel jsem se zeptat na odtah do dílny, kterou spoluvlastní Karel. Hned mě pohostil a zkontroloval i promazal kola u maringotky. I když je šéf, spravuje s chlapama náklaďáky. Vyučil se opravářem zemědělských strojů spolu se slavným vězněm Kajínkem. Ten se prý už tehdy těšil respektu učitelů a vychovatelů, takže si spolu s nějakým Hajníkem z Pardubic mohli jako jediní dovolit nosit dlouhé vlasy. Ve třetím ročníku se Kajínek rozmlátil na motorce, na které jezdil do školy, a půl roku marodil s páteří. Druhým pohostinným servisem byla firma Honzy. Ten dělá osobáky, spolu s Karlem byli v mládí vyhlášeni jako nejlepší pracovníci místního JZD. Přitom teď makají daleko víc. Setkal jsem se tu s neobvyklým úkazem, když se nějaký zákazník divil, že je cena za opravu příliš nízká. U Honzy se stavěl 70letý Čestmír, který to po emigraci dotáhl na prvního seržanta americké armády v Německu. Což nesnižuje ani fakt, že nebyl u bojových, ale u pomocných jednotek, kde kreslil mapy. Když mu manželka, kterou za ním nechtěli komunisté pustit, vyjednala beztrestnou návštěvu v Československu, hned ho zavřeli na čtyři a půl roku za služby v cizí armádě. Po revoluci dostal odškodné, které investoval do fondu, jenž byl vytunelován. Tomu říkám odškodnění. Seržant je i přes těžký infarkt vášnivým cestovatelem, projel Saharu, Spojené státy a teď se chystá do Znojma. Krouna je dlouhá neskutečných šest kilometrů, mají tu kostely katolíci i evangelíci, ale spíš svorně chodí do hospod než do svých svatostánků a nehádají se. Tak by se, myslím, měla řešit odlišná víra. Loštice: Jako cikán za městem Přetáhl mě sem autodopravce Josef. Je pro každou srandu, tak jsme jeli pěkný kus cesty. Občas se zapomněl a podle svého zvyku trochu šlápl na plyn, tak jsme museli zastavit a podívat se, jestli za sebou ještě máme maringotku, protože v zrcátku nebyla přes velkou plachtu vidět. Pepa měl dřív čtyři náklaďáky a tři autobusy, ale protože to byl stres, kdo z jeho zaměstnanců zůstane kde viset, zůstal sám. Navíc si načtyřikrát zlomil nohu. Když jel na kole. V Lošticích mají pěkně rozvodněnou řeku, tak jsem raději zaparkoval na kopci za městečkem, jak to kdysi dělali cikáni. Voda lehce zaplavila asi třicet domů a jak říká Jura: "Kdysi se zeptali dědka, kde by bylo dobré stavět, a nedělo se nic. Teď je na to sto úřadů a pořád je něco zaplavené."

Tabulka 38. a 39. den: Ujeto: 93 km Celkem: 633 km Útrata: 170 Kč za jídlo pití a cigarety Celkové náklady: 5356 Kč Krouna: 850 obyvatel, dvě hospody, jeden bufet udělaný z bývalé zastávky, pošta, škola, lékař, zubařka, čtyři prodejny potravin. Sokol nechal zpustnout sokolovnu. Je v ní zakázáno konání zábav. Hasiči, myslivci, zahrádkáři. Fotbalisté hrají pralesní ligu, protože polovina odešla za prací do Anglie, kde je stejně podvedli. Před jedenácti lety se poblíž stalo jedno z největších železničních neštěstí, při kterém zahynulo 19 lidí. Loštice: Kolem tří tisíc obyvatel, je zde vše, co má městečko mít. Vyrábějí se tady pravé olomoucké tvarůžky. Nejbližší cíl: Kam mě traktory zavezou.