9°C
V rámci projektu Schody do nebe hodlá dokázat, že tento sport lze úspěšně provozovat i s handicapem.
"Mám velkou radost, že se to podařilo a že mohu jít dál. Mám z toho velmi dobrý pocit," řekl Říha, který výstup na Kilimandžáro absolvoval minulý týden v doprovodu Viktora Nováka a Lídy Barbierové. Připomněl, že loni byl na Elbrusu a jeho dalším cílem bude nejvyšší hora Jižní Ameriky Aconcagua.
"Výstup byl velmi náročný. Na rozdíl od Elbrusu, kde se šlo hodně po sněhu, byla tato cesta kamenitá, a tím i složitější pro orientaci," uvedl 33letý Říha. Jeho společníci jej prý museli neustále upozorňovat na kameny, které byly po celém terénu. Výstup ale prý zvládli bez problémů a na vrchol došli v dobrém zdravotním i psychickém stavu.
Mladý muž, který působil v Kanceláři prezidenta republiky, se narodil s vadou zraku. Aktivně sportoval již ve škole a k lezení se prý dostal na odborném učilišti pro zrakově postiženou mládež. Na skály leze od svých 15 let. V roce 2007 zvládl legendární stěnu El Capitana v Yosemitském národním parku a loni absolvoval expedici na nejvyšší horu Ruska, 5642 metrů vysoký Elbrus. Jeho cílem je prý "vylézt nejvýš, kam to jde". Další cesta by se prý mohla uskutečnit zhruba za rok. Mezi plánované vrcholy patří také Danali, Carstenz Pyramid, Winson a Mount Everest.
Podle Nováka byla africká expedice velmi náročná. Mimo výstupu na téměř šestitisícový vrchol Kilimandžára trojice horolezců zdolala také druhou nejvyšší horu Tanzanie Mount Meru vysokou 4566 metrů. "Nečekali jsme, že bude tak obtížné dostat se od úpatí do posledního tábora. Šli jsme terénem, kde bylo spousta skal a kamenů. Když jsme Honzovi ukazovali cestu, tisíckrát jsme oklepávali kameny..." řekl Novák.
Pro výstup měl tým vypracovaný zvláštní způsob komunikace, kterým byly dorozumívací poklepy. "Když jsme šli mezi kameny, poklepávali jsme na obě strany. Pak už jsme nemuseli ani nic říkat. Čím je člověk výš, tím víc se vyčerpává. Při poslední etapě výstupu jsme prakticky vůbec nemluvili. Pouze jsme klepali," přiblížil okolnosti výstupu Novák. Poznamenal, že někdy záměrně vybrali i složitější cestu.
Před vrcholem prý byli horolezci tak emočně vypjatí, že nechyběly ani slzy. Nakonec prý oba muže musela "popohánět" jejich kolegyně, která dbala na to, aby poslední úsek překonali ve zdraví. "Když vyrážíte z posledního tábora, vychází se po půlnoci. Je tam tma, zima a mráz. Zbývá ovšem zhruba 200 výškových metrů a je to taková skoro rovina. Byli z toho trochu naměkko a musela jsem je popohnat, aby nezmrzli," řekla Barbierová.
Velmi důležitá podle ní byla při celé expedici týmová spolupráce. "Pro nevidomého je to hodně náročné. Musí se dobře orientovat v prostoru. Naučili jsme se navzájem poslouchat," uvedla. Svému kolegovi se snažili cestu přiblížit i vizuálně. "Snažili jsme se mu popsat to, co vidíme, jaké jsou tam pohledy. Osahal si ale třeba strom, aby cítil to, co my vidíme," dodala.
Výstup na vrchol byl podle Barbierové "velkým uvolněním". "Člověk má radost. Bylo tam i několik slziček. Nepřipouštěli jsme si, že bychom to nezvládli, i když tam byly slabší momenty," dodala. Podle ní je při podobné expedici nezbytná dokonalá koordinace a pochopení. "Nemůžete to vzdát, protože máte odpovědnost. Motivovali jsme se všichni navzájem," uvedla.
