14°C
„Jednou jsem šla s turisty na Pražský hrad a ochranka mi při kontrole říká: Pojďte dopředu, princezny mají přednost,“ zahajuje Vida naše povídání. Jsme v pražské židovské obci, v místě, kde již řadu let vede dětské divadlo Feigele. „Dostávám občas dopisy se žádostí o podpis. Už je poznám, jsou psané ručně a nacpané fotkami a kartičkami k podpisu. Jeden sběratel mi dokonce napsal, že jsou pro něj cennější podpisy herců, kteří už jsou mrtví, ale v mém případě by udělal výjimku.“ Zkrátka princeznu jí už nikdo nevezme.
Jde asi o nejčastější otázku, ale vzpomínáte pořád, jak jste točili scény s dlouhým nosem?
„Na to se nedá zapomenout. Snad hodinu mi ho vždycky lepili na čelo a potom jsem celý den chodila s dva a půl metru dlouhým gumovým nosem, se kterým mi pomáhali dva asistenti. Nosili ho na udici přede mnou, a kam jsem šla, tam mě následovali. Byla jsem jim vděčná, protože nos byl dost těžký. Někdy jsem si ho přehodila taky kolem krku. Ale nebyla to žádná pohoda s tak dlouhým »frňákem«.“
Kam směřovala Vaše cesta dál? Měla jste dobře našlápnuto...
„Já jsem z té cesty uhnula hned na začátku. Již v té době jsem hrála v loutkovém divadle Sluníčko. A u loutkového divadla jsem nakonec zůstala. Zjistila jsem, že dětem víc rozumím, ráda pro ně hraji. Po revoluci jsem si založila vlastní loutkové divadlo, ale brzy jsem přišla na to, že není tak snadné být zároveň režisérka, scenáristka, produkční. A tak jsem si udělala průvodcovské zkoušky a začala přes léto provázet turisty a v zimě hrát divadlo. To se ale začalo pomalu vytrácet z mého diáře, už to nešlo všechno stihnout.“
Ale k tomu jste čas od času točila, že?
„Měla jsem štěstí na režiséry, kteří jsou mi blízcí a kterých si velmi vážím, třeba Karel Kachyňa, Jaromil Jireš, Jiří Menzel, Dušan Klein. U Kachyni jsem hrála v jeho filmu Poslední motýl - o divadle, které se hrálo za války v Terezíně. U Jireše ve filmu o Franzi Kafkovi s názvem Labyrint.“
A u těch dalších?
„U Jiřího Menzela jsem se alespoň ve Vesničce zeptala, jestli tam mají pitnou vodu, a u Dušana Kleina v Písni o lítosti jsem hrála dceru, která přijela s otcem z Izraele do české vesnice, kde se její otec chtěl pomodlit za zemřelé, za své blízké, jenže v době komunismu to nebylo snadné. A úplně první byla Kotva u přívozu Marie Poledňákové. Tam se Jana Šulcová bála sednout si se mnou do auta.“
Proč?
„Ještě jsem neměla řidičák, tak mě ho nechali kvůli natáčení narychlo udělat. I tak mně, myslím, paní Šulcová jako řidičce příliš nedůvěřovala.“ (usmívá se)
Když jí bylo čtrnáct, dozvěděla se od rodičů, že mají v rodině židovské kořeny a že tatínek prožil za války tři roky v koncentračních táborech. Pochopila, že číslo, které má vytetované na ruce, není »číslem do nebe«, jak říkával. Zjistila, že třicet jejich příbuzných zahynulo během války. Zasáhlo ji to natolik, že se začala zajímat o židovskou historii a tradice. To byl možná také impuls, aby založila na Židovské obci v Praze dětské divadlo Feigele. Už v roce 1981.
Dokázal tatínek mluvit o tom, co za války prožil?
„Ano. Možná se mu i ulevilo, že to nemusel v sobě dusit. Pro oba naše syny byl děda velkým hrdinou a často mu naslouchali. Všechno sepsal a máme to doma uložené, aby se na to nezapomnělo.“
A co Vám tedy vyprávěl?
„Těžko se o tom povídá. Prošel Terezínem, Osvětimí, Buchenwaldem, Flossenbürgem a uprchl z pochodu smrti. Když ho zbědovaného odváželi po osvobození do nemocnice, zastavili se po cestě v Plzni na náměstí, otevřeli tátovi zadní dveře sanitky, aby mu ukázali, jak se všichni radují, že už je po všem. Jedna babička přišla k tátovi a zeptala se ho, co si teď nejvíc přeje. ,Buchty s povidly,' odpověděl. Za chvíli se babička vrátila s pekáčem buchet. Naštěstí táta toho moc nesnědl, vážil kolem třiceti pěti kilo, to by se mu jistě přitížilo.“
Prý je jeho jméno omylem napsáno na zdi v Pinkasově synagoze. Jak to?
„No poslední zprávu o tátovi našli v Osvětimi z roku 1943, kdy měl tuberu, a nezjistili, že ho pak po jednom pokusu, co mu doktor Mengele udělal s nohou, poslali místo jiného vězně pracovat do dolů v Německu. To už ale nikdo nedohledal, a tak připsali jeho jméno na stěnu synagogy k ostatním obětem. Když pak táta chtěl, aby jeho jméno ze zdi smazali, řekli mu: Jen to tam nechte, budete dlouho živý!“
A měli pravdu? Kolika let se dožil?
„Téměř osmdesáti tří let. A vlastně si naši žili celkem dobře. Někdy jsem si říkala, kde bere táta tolik humoru a dobré nálady po tom všem, ale možná právě proto si to tu chtěl užít. A byli tu oba ještě i po revoluci a mohli se vydat na dovču do světa a navštívit i příbuzné.
Tři veteráni - Není nutno youtube
Babička na plný úvazek
Ačkoli na to nevypadá, je Vida Neuwirthová babičkou. Starší syn, právník, žije v Paříži a se svou francouzskou manželkou mají dvouletého Jáchyma. Kdykoli babička může, věnuje se vnoučkovi a učí ho česky. Také mladší syn už se oženil, studoval ekonomii, ale věnuje se kromě jiného i golfu. „Dokonce mně tento rok nabídl, že mě bude trénovat. A tak jsem začala. Je dobrý trenér, hezky chválí, to se pak panečku odpaluje! Manžel také hraje golf, takže je rád, že jsem s tím začala,“ říká. Ani manžel není z umělecké branže - je lékař. Společně prožili celý život a znají se od gymnázia.
