Vrah Malý střelil i matku novorozence! „Mrtvý nemluví, nedá se nic dělat, děvenko,“ řekl jí
Je to jeden z nejbezcitnějších českých vrahů v historii. Jaroslav Malý vraždil před třiceti lety a oběti si vybíral náhodně. Bez zaváhání zastřelil dva důchodce i matku novorozeněte. Za to byl v roce 1989 odsouzen k trestu smrti. Ve vězení se pak podílel na zabití dalšího člověka. Zrušením trestu smrt sice nakonec oprátce unikl, ale...
„Chcete vidět trojnásobného vraha? Tak to jsem já,“ rozlehl se mrazivý smích pokojem psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Jaroslav Malý, muž, jehož jméno se mělo brzy stát synonymem pro absolutní a bezcitné zlo, si s arogancí sobě vlastní dobíral soudní znalce.
Zpochybňoval jejich odbornost, smál se jim do očí a neváhal hrubě vyhrožovat zdravotní sestře, že jí „rozbije hubu“. V jeho tváři nebyla ani stopa po lítosti. Pokud ho v těch dnech něco skutečně trápilo, byla to jen absurdní obava, aby mu vyšetřovatelé nezapomněli započítat všechny tři oběti. Jeden ze zavražděných byl totiž už před útokem velmi nemocný starý muž a Malý se děsil představy, že by jeho smrt nebyla klasifikována jako plnohodnotná vražda. To by ho prý upřímně mrzelo...
Bez soucitu
Odborný posudek, který tehdy znalci vypracovali, odhalil temnou propast jeho mysli: Psychopatická osobnost. Těžce agresivní, neschopen soucitu, s tendencí k výbušnosti a bez jakýchkoli morálních zásad. Jaroslav Malý vnímal svět pouze prizmatem vlastní křivdy a paranoidních představ. Jeho cesta k vraždám v onom osudném roce 1986 však nezačala ze dne na den. Už od dětství měl problémy se zákonem, prošel dětským domovem a před soudem stál hned sedmkrát. V sedmnácti letech střelil mistra vzduchovkou do břicha, jindy napadl průvodčího ve vlaku.
Bytostně nenáviděl autority. Hlídky tehdejší SNB častoval urážkami, křičel na ně, že jsou „blbečkové, gestapáci a zelení mozkové“. Když ho soud poslal na třicet měsíců za mříže, pocit ublížení v něm dozrál v krystalickou nenávist. Ve vězeňské cele nemohl spát a spřádal plány na krvavou odplatu. Chtěl se mstít komunistům, uvažoval o vystřílení úřadovny KSČ, ale bál se dopadení. Jeho hlavní terč však tvořili konkrétní lidé – policista a soudkyně, která ho poslala za mříže. Od pomsty na policistovi upustil, protože o jeho zášti všichni věděli, a soudkyni tehdy zachránila pouze fáma, že už nežije.
Mrcha žije...
Až po svých hrůzných činech ve vazbě Malý zjistil pravdu a do protokolu chladnokrevně řekl: „Až teď jsem zjistil, že ta mrcha žije. I po těch třech vraždách bych ji šel zastřelit a vyvraždit rodinu.“ Plánoval, jak do jejího bytu vtrhne, všechny postřílí a nakonec tam pustí plyn a nechá hořet svíčku, aby všechno vyletělo do povětří. Když nemohl dosáhnout na své konkrétní cíle, jeho chorobná potřeba zabíjet si musela najít jiný ventil. „Já jsem prostě musel někoho zastřelit! Sice jsem sám ještě nevěděl koho a kdy, ale byl jsem si jist, že to brzo musím udělat,“ přiznal bez obalu vyšetřovatelům. Spojil se se dvěma bytaři, Jaroslavem Gregarem a Pavlem Mayem a společně se vloupali do cizího domu, kde Malý ukradl jeden ze čtyř nalezených revolverů.
Bloumal ulicemi
Tlumič si následně sestrojil sám z podomácku vyrobených dílů. Ozbrojen a připraven vyrazil 21. října 1986 ze svých domovských Litoměřic do Prahy. Dlouhé hodiny jen tak bez cíle bloumal ulicemi hlavního města a hledal vhodnou oběť. Jeho pozornost nakonec upoutal úzký činžák v Bělehradské ulici s jediným bytem
na patře.
Hledal tituly
Malý si oběti vybíral s mrazivou vypočítavostí – hledal na zvoncích jmenovky s akademickými tituly. Dost nepochopitelně se totiž domníval, že právě za těmito dveřmi s největší pravděpodobností bydlí příslušníci komunistické elity. A tak zazvonil... Dveře otevřela asi padesátiletá žena. Bez jediného slova vysvětlení zvedl revolver a z necelého metru ji střelil přímo do hlavy. Malý pak chladnokrevně překročil její tělo a vešel dál do bytu, kde našel spícího, vážně nemocného jednasedmdesátiletého manžela.
Zabil nemocného
Aby měl absolutní jistotu, oběma ještě z bezprostřední blízkosti vpálil do hlavy další dvě rány. Byt důkladně prohledal, vykradl a opustil. Policistům později řekl,
že kdyby tam v tu chvíli bylo pět lidí, postřílel by je všechny! U jiného výslechu dodal, že mít kulomet, nezastavil by se u tří obětí, ale zabil by jich klidně tři sta!
Uspokojení z prolité krve mu dlouho nevydrželo, o pouhý týden později vyrazil vraždit znovu, tentokrát do Ústí nad Labem. Doprovázeli ho již zmínění kumpáni Gregar a May. Opět úřadovala brutální náhoda, zazvonili přede dveřmi jednoho ústeckého bytu.
Mladá žena
Otevřela jim teprve čtyřiadvacetiletá žena, která byla v bytě u svých rodičů. „Ihned, jak se objevila, jsem vystřelil. Mířil jsem na hlavu,“ popisoval Malý později vraždu vyšetřovatelům, bez sebemenšího záchvěvu emocí. Žena se sesunula k zemi.
Trojice ji odtáhla dovnitř a začala prohledávat byt. V jedné z místností narazili na postýlku, ve které bylo malé dítě...
Dítě plakalo
Hrůza celé scény gradovala ve chvíli, kdy Malý zraněnou a krvácející matku novorozence svlékl a zvrhle vyzýval své komplice, ať se jdou podívat, jak je pěkná. Když se těžce zraněná žena začala probírat k vědomí, drmolila podle Gregarova svědectví prosby o milost a zapřísahala vraha, ať ji nezabíjí, že má malé dítě.
Bez slitování
Na Gregarovo varování, ať neblázní, zareagoval s nepochopitelným cynismem: „Mrtvý nemluví, nedá se nic dělat, děvenko.“ Vzápětí zvedl zbraň a dvěma ranami do hlavy ženu dorazil. Zatímco její tělo chladlo, vrah z bytu kradl hotovost a šperky. Pak s naprostým klidem otevřel lednici, a když nenašel alkohol, snědl alespoň několik lžiček pudinku. Při odchodu ven ještě strčil do zámku dveří sirku, aby co nejvíce oddálil chvíli, kdy se do bytu někdo dostane. Plačícího kojence ušetřil...
Všichni tři zločinci byli zakrátko dopadeni a u pražského městského soudu padaly tvrdé tresty. Kumpáni May a Gregar dostali dvanáct a třináct let, Jaroslav Malý čelil absolutnímu trestu.
Trest smrti
Verdikt soudu byl nekompromisní. Aby byla společnost chráněna před tímto extrémním predátorem, dostává trest smrti! Sám Malý rozsudek očekával. Dokonce prohlásil, že by ho vyloženě naštvali, kdyby provaz nedostal. Katově oprátce se nakonec přece jen vyhnul, protože po pádu komunistického režimu a zrušení trestu smrti byl jeho trest změněn právě na nechtěné doživotí.
Další mord
Ještě předtím, v listopadu 1989, ale stihl ukázat svou temnou podstatu i v samotné cele smrti. Prokuratura ho tehdy obvinila z vraždy a spoluúčasti na sebevraždě spoluvězně. Když zoufalý muž visel na oprátce a v posledních vteřinách prosil o pomoc, Malý k němu přistoupil, prudce ho zatáhl za nohy směrem dolů, dotáhl tak smyčku kolem jeho krku a přivodil mu definitivní smrt udušením.
Sebevražda
Tento soudní proces se však už nikdy neuskutečnil. Po pouhých dvou letech odpykávání doživotního trestu se jeden z nejchladnokrevnějších vrahů české kriminalistiky oběsil ve své cele sám. Nesvíraly ho však výčitky svědomí za zmařené životy a opuštěné dítě. Podle slov soudkyně Maternové byly důvodem zesílené revmatické potíže a nesnesitelné bolesti těla, kterými vrah trpěl. Vlastní fyzická bolest ho tak donutila, že se sám vydal na cestu do pekla.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.