Péče o nebožáky, které stihla duševní choroba či poranění hlavy, v důsledku čehož jim přestával fungovat mozek, byla v hlavním městě Českého království dlouhodobě tristní. Byť slovem „tristní“ ji možná ještě chválíme. Nebyla totiž prakticky žádná, snadno se dala zaměnit s týráním – což platilo dlouhá staletí.
Podzemní kobka a okovy
V případě středověku to snad ani tolik nepřekvapí. Ale že se s tím začalo relativně něco dělat až s koncem 18. století, je na pováženou. Do té doby byli „choromyslní“ uzavíráni do nejrůznějších cel, nezřídka i do podzemí, aby nebyli na obtíž své rodině, svému okolí. Jejich sociální kontakt s druhými byl omezený, jejich hygiena mizivá. V ničem si to nezavdávalo s vězením, kde prim hrála špína, mokro a nepředstavitelný zápach, který by mohl konkurovat jen konzervě kvašených sleďů, po jejímž otevření člověk lituje, že si s dostatečným předstihem nenechal amputovat nos.
„Uklidňujícími prostředky nebyly léky, nýbrž bití, připoutání řetězem a hlad. Za spropitné byli šílenci ukazováni veřejnosti a někdy je k většímu obveselení diváků ošetřovatelé ještě dráždili,“ popisují Josef Hrubeš a Eva Hrubešová v knize Pražské domy vyprávějí VIII.
„Ubožáci žili zcela vyvrženi ze společnosti,“ uvádí historikové Petr Svobodný s Ludmilou Hlaváčkovou v knize Pražské špitály a nemocnice. Šlo o prostory „podobné žalářním kobkám,“ kde přebývali „často v poutech, nebo se potulovali v obcích budíce strach a hnus občanů. O mnoho lépe se jim nežilo ani v chudobincích a pracovních domech pro zaměstnání tuláků a bezdomovců.“
První Trollhaus” v Čechách
Tak tomu bylo do roku 1791, kdy se v Praze otevřelo vůbec první zdravotnické zařízení tohoto druhu v Čechách ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí. „Pokoje s cihlovou podlahou a zamřížovanými okny byly vytápěny společně kamny z chodby, proto i horní polovina dveří byla zamřížovaná, aby propouštěla teplý vzduch.“ Cimry problémových pacientů byly vypolstrované, aby sami sobě nezpůsobili újmu na zdraví. Také z toho důvodu i lůžka měla řemeny, kterými se pacienti mohli přikurtovat.
Zaujme však i onen termín „blázinec“ odvozený od slova blázen. Dnes je to totiž ve značné míře míněná nadávka, se kterou se v medicínské terminologii nesetkáme – podobně jako termín idiocie, debilita či kreténismus. Jenže koncem 18. století šlo o běžná pojmenování psychických obtíží. Ve Všeobecné nemocnici vznikl skutečně blázinec neboli po německu Trollhaus. Toto pojmenování se „brzy stalo předmětem kritiky a již na počátku 19. století bývalo nahrazováno méně dehonestujícím názvem – ústav či dům choromyslných.“
Všichni „blázni“ do Bohnic
Dlouhá léta ležela péče o psychicky choré na bedrech historického centra města, kde se postupem let nacházely různé špitály a v neposlední řadě též první dům choromyslných. Ten s rozvojem Prahy přestával kapacitně stačit. To už se nacházíme v prvních letech 20. století, kdy byly v metropoli zbourány hradby a Praha se rozrostla o několik tehdejších předměstí – najmě třeba Holešovic, Libně a Vyšehradu. „Do r. 1910 stoupl počet obyvatel pražského teritoria na 616 000,“ upozorňuje historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy.
V roce 1903 bylo proto rozhodnuto o zbudování nové psychiatrické léčebny, která by svou velikostí mohla obsloužit nejen potřeby metropole, ale celých Čech. Šlo jen o to, zvolit vhodné místo. To „bylo vybráno po mnoha jednáních a na základě odborných expertíz,“ stojí v knize Pražské špitály a nemocnice. Prst na mapě pražského teritoria ukázal na Bohnice, které tehdy tehdy byly nevelikou vesnicí za Prahou. „Dobré hygienické podmínky, izolace nemocných v přírodním prostředí při snadné dostupnosti z města,“ vypočítávají Svobodný s Hlaváčkovou faktory, které pro Bohnice v případě nové léčebny hrály prim.
„Kocourkov“ budovali pacienti i vězni
„Za účelem realizace velkorysého stavebního programu byl vykoupen hospodářský dvůr v Bohnicích čp. 14, v Čimicích čp. 11 a další volné pozemky,“ uvádí Hrubešovi. Pozoruhodné je, že v samých počátcích výstavby nemocnice se na ní podíleli přímo ti duševně choří, kteří byli pod lékařským dohledem v jiných nemocnicích k tomu určených.
„Na stavbě měli pracovat nemocní, avšak šlo o ty chovance stávajících pražských psychiatrických zařízení, kteří byli nejen schopni fyzicky pracovat, ale měli fyzickou práci přímo naordinovánu jako součást léčby,“ píší Hrubešovi. „S nimi tam pracovali i vězňové z věznice na Pankráci, doprovázení ozbrojenou ochranou. Pracovali tady i francouzští a italští váleční zajatci.“
Aby mohla být budoucí nemocnice soběstačná a funkční, bylo zapotřebí odstranit problémy, se kterými se dlouhodobě potýkaly jiné zdravotní ústavy v Praze, které vznikaly na vyvýšeninách a kopcích. Většina nejstarších pražských nemocnic byla totiž vystavěna relativně nízko (např. nemocnice Na Františku, Všeobecná nemocnice...), co nejblíže vodnímu zdroji, aby byla otázka hygieny vyřešena do puntíku.
Proto „vlastní budování začalo výstavbou čerpací stanice pro užitkovou vodu na Tříkrálce u Vltavy a silnice dnešním Bohnickým údolím k přívozu na Vltavě proti Sedlci, odkud byl ze železniční stanice dopravován stavební materiál,“ uvádí Hrubešovi. V roce 1908 byly postaveny první pavilony – a už v nich byli umístěni i první pacienti. „Těmto domům se dostalo lidového a svého času i místního pojmenování Kocourkov, podle prvního obyvatele, opatrovníka Kocoruka.“
Město ve městě
Hrubá stavba byla hotová v roce 1912, přičemž výstavba celého komplexu zabrala ještě dalších 12 let. Po tu dobu však už léčebna fungovala. „Vznikl skutečně monumentální areál, v parkovém prostředí o rozloze 64 hektarů bylo rozmístěno na 100 budov. Srdcem areálu se stala výstavná administrativní budova a kostel sv. Václava,“ píší Svobodný s Hlaváčkovou. Hrubešovi tento areál výstižně titulují jako „město ve městě“. S vlastní vodárnou, vodárenskou věží či kostelem.
Nicméně aby se dalo hovořit o ryze pražské nemocnici určené pro psychicky nemocné, nelze nezmínit rok 1922, kdy došlo ke zrodu tzv. Velké Prahy. Mnohá předměstí, vísky, vesnice a obce se tento rok připojily k metropoli – mezi nimi právě i Bohnice.
Architektem celého areálu byl Václav Roštlapil, který navrhl mimo jiné Strakovu akademii nebo Akademii výtvarných umění na Letné. Pod jeho rukama vzniklo největší a nejmodernější zřízení tohoto druhu ve střední Evropě.
„Za velký pokrok bylo považováno, že mřížemi byla opatřena okna pouze v pavilonu pro zvlášť nebezpečné pacienty. K vybavení sanatoria patřila i piána, kulečníky a tenisová hřiště, zařízení jednotlivých pokojů odpovídalo obvyklému zařízení v lepších domácnostech,“ uvádí Hlaváčková se Svobodným.
„V areálu bylo pamatováno dokonce na stavbu budovy divadla,“ doplňují Hrubešovi. „Kulturní zařízení ve středu sanatorní části bylo uvedeno do provozu 11. června 1932. Hlediště mělo 240 míst k sezení, moderně vybavené jeviště a přiměřené provozní prostory.“ V roce 1924, kdy byla výstavba zcela hotova, se do léčebny dalo umístit více než 2 000 chovanců.
Víte, že...
… vůbec prvním pohřbeným pacientem Psychiatrické nemocnice v Bohnicích na nedalekém hřbitově byl teprve 11letý chlapec František Janovský? Jeho pohřeb se konal 14. září 1909 – teprve dva dny od vysvěcení hřbitova. Ten byl vytyčen „v dostatečné vzdálenosti od pavilonů“, cca 700 metrů od areálu nemocnice. „Počítáno bylo se 4 100 hrobovými místy,“ uvádí Škodovi s tím, že pod zemí hřbitova uléhali nejčastěji zesnulí zaměstnanci a nebo chovanci nemocnice. Také z toho důvodu má hřbitov lakonickou přezdívku „hřbitov bláznů“. Kde jinde bychom také takový hřbitov hledali, nežli právě v Bohnicích.
