„Věřím, že ano. Ochotu bojovat za rodinu máme velkou, za stát se nám ale umírat nechce,“ říká v rozhovoru pro Blesk praneteř výsadkáře Jana Kubiše (†28), renomovaná pražská advokátka Dagmar Raupachová.
Co vás v den výročí úmrtí Jana Kubiše napadá?
„Že to byl hrdinský čin. Parašutisté nasazovali své životy pro nás ostatní. Nejenom pro svoji generaci, ale i pro budoucí. Díky nim, díky jejich činu byla po válce anulovaná Mnichovská dohoda, což pro nás bylo velmi důležité. Pokaždé ale zároveň dodávám a učiním tak i letos, že jsem si velmi dobře vědoma toho, co za hrozné utrpení následovalo po atentátu samotném.
Dokážu pochopit i názor některých lidí, že atentát byl zbytečný a následné utrpení tomu neúměrné. Nakonec i celá rodina mojí maminky, která tehdy byla dítětem, skončila po zatčení gestapem v koncentračním táboře. Přesto jsem byla vychovaná k tomu, že atentát byl správný čin a je hoden obdivu. Já jsem se v dospělosti a po studiu všech souvislostí s tímto také ztotožnila.“
A co Vás napadá letos?
„Do historických souvislostí atentátu se mi prolíná i současná situace. Válečných konfliktů je ve světě hodně. Příčiny jsou různé a vliv na to nemáme moc velký. Napadají mě otázky typu vlastenectví, odvaha, ale i odhodlání bojovat za vlast.“
A máte odpovědi? Jsme ochotni bojovat?
„Na některé ano, na některé ne a o některých jen přemýšlím. Odvaha parašutistů a nejenom jich byla velká. Ale musíme si uvědomit, že byla válka. A v takto hraničních a vyhrocených situacích člověk - domnívám se – projeví odvahu tak nějak samozřejmě, pokud ji v sobě má. V době míru nejsme nuceni o tom tak hluboce přemýšlet. Možná bychom byli překvapeni, kolik odvahy by se v nás našlo, pokud bychom byli postaveni do podobných situací. Ale to je u každého jiné. Dělala jsem si takový průzkum mezi mými známými s otázkou: Byli byste ochotni položit život za vlast?“
A jak to dopadlo?
„No, nic moc. Ale bylo mi jasné, že to není úplně relevantní. Ale nad výsledky jsem přece jenom přemýšlela. Abych byla spravedlivá a objektivní, tak je také třeba vzít v úvahu vývoj společnosti jako takový, ale i globalizaci. Pravdou ale je, že základní otázka zůstává. Je člověk ochoten bojovat a případně položit i život za vlast? Byla jsem překvapená, co lidí by bylo ochotno se prát a bojovat za vlastní rodinu, za příbuzné. Méně už za svoje město. A za vlast? Tam už to bylo slabší.“
Čím si to vysvětlujete?
„Myslím, že je to o vztahu ke své zemi a důvěře ve stát. Proto by se o to měl stát snažit. Důvěra se buduje velmi dlouho a ztrácí se velmi rychle.“
Armáda trpí nedostatkem vojáků i přes zvyšující se platy. Jsou finance správná motivace?
„Nábor nových vojáků příliš nedaří. Nemyslím si, že správnou motivací jsou pouze peníze. Peníze sice důležité jsou, ale nelze pominout zmiňovaný vztah ke státu, tedy vlastenectví. Zní to jako fráze, ale já se domnívám, že bez toho to nepůjde.
Jsou Češi vlastenci?
„Já myslím, že ano, jsem optimistická. Ale možná se termínu vlastenectví dává v současnosti pejorativní nádech, obsah vlastenectví se někdy
zneužívá a možná je to také tím, že svět je stále více globalizovaný, čímž se vztah k vlasti oslabuje.“
Projevuje se vlastenectví hlavně při hokeji? Sama jste organizovala návrat olympijských vítězů z Nagana.
„To je sice trochu jiná kategorie, ale krásná. Zažila jsem tenkrát tu euforii a oslavu s našimi hokejisty už v letadle z Nagana. Byla to nádhera. Tolik pozitivních společných pocitů najednou. Ráda vzpomínám a myslím, že bez výjimky všichni, kdo tam byli a nejen v letadle (usmívá se).“
Co pro Vás znamená vlast a vlastenectví?
„Asi sounáležitost se zemí a s lidmi, kde žiji a mám domov, kde se cítím dobře. Kde vidím snahu, aby se nám tu žilo dobře, a jsme zároveň ochotni k tomu přispět svýma rukama, rozumem a zkušenostmi.“
Co ve Vás vzbuzuje termín atentát? Někteří historici ho zpochybňují, neboť z pohledu našeho národa šlo o legitimní útok na politika okupantů.
„Termín atentát považuji v souvislosti s hrdinským činem Kubiše a Gabčíka za natolik ukotvený v naší historii, že mě osobně to vůbec ani neirituje ani neuráží. Možná je to také tím, že jsem člověk, který dbá hlavně na obsah a ne na samotná slova.“
Co říkáte názorům, že by se agresorům kvůli záchraně životů mělo ustupovat?
„Jsem naučená o věcech přemýšlet v souvislostech. Tak jako každý rok, i letos jsem byla uctít památku přímo v Lidicích. Setkávám se tam s přeživšími či potomky obětí. I letos jsme společně konstatovali, že už se tam vlastně setkáváme jako jedna rodina. Na tomto místě musím zmínit jednu mediální zkratku, která se bohužel velmi často objevuje. A sice, že atentát na Heydricha může za to, že Lidice byly vypáleny. S Lidicemi neměl atentát na Heydricha primárně žádnou souvislost. Skupina Anthropoid neměla vůbec žádnou vazbu na Lidice. Byl to jiný konkrétní příběh.
Příběh ženatého muže a jeho milenky. Tento muž jí zanechal dopis, ve kterém jí vylíčil jako důvod k rozchodu svou fiktivní odbojovou činnost. Dopis jí odeslal na její pracoviště. Tam se ale bohužel dostal do rukou jinému zaměstnanci. A ten to udal gestapu. Gestapo to vyhodnotilo jako stopu na Lidice, ale byl to omyl. Cítím to jako nespravedlnost vůči Janu Kubišovi i Jozefu Gabčíkovi, pokud je tato zkratka používána mnohdy bohužel i našimi představiteli.
Všichni známe Jana Kubiše jako hrdinu, ale loni jste zmiňovala, že měl i nesvaté stránky. Jaké?
„Jan Kubiš neměl na růžích ustláno, v šesti letech mu zemřela maminka a bezprostředně po pohřbu obsadila domácnost paní Dusíková, která měla hodně dětí a řekla, že pro Kubišovy děti tam není místo. Malý Jan Kubiš musel k babičce. Babička mi říkala, že tehdy Dusíkovu rodinu odsoudila za takové chování celá vesnice. Možná ale právě to v něm vzbudilo touhu po spravedlnosti. Jinak to byl normální kluk.“
Premiéra Anthropoidu: Přišla i neteř Kubiše! Je to známá právnička! Tereza Kühnelová, Jan Jedlička
