Život jedné z nejpozoruhodnějších českých vojenských osobností se začal psát 14. února 1892 v Kotoru v Dalmácii, kde se narodil jako nejstarší potomek Jana Geidla. Ten byl „v tomto nejvýznamnějším přístavu habsburské monarchie délesloužícím poddůsojníkem, matka Anna rozená Jakeličová pocházela ze staré černohorské šlechtické rodiny,“ píše badatel Radan Lášek v knize Československá generalita. Na Moravu, odkud Geidl pocházel, se se svou rodinou vrátil v roce 1904. Šest let nato si podal teprve 18letý Rudolf „žádost o dobrovolný odvod“ k armádě.
Nespolehlivec v uniformě
Stejně jako jeho otec, i Rudolf Geidl, působil v Kotoru. V zahraničí se ještě stihl oženit, než v létě 1914 vypukla válka. Ačkoliv byl vojákem, Geidl „neuposlechl mobilizační rozkaz. Záhy byl zatčen rakouskou jednotkou, detašovanou ve Skadaru v rámci mezinárodních sil, a eskortován do Vídně,“ píše Lášek. Od té doby byl v rakousko-uherské armádě považován za „politicky nespolehlivého“. To jej ale od mobilizace a nasazení ve válce neuchránilo.
Slavný zběh Gajda
Byl převelen do Jižní Dalmácie k lehkému jízdnímu dělostřelectvu, později do Sarajeva, kde v roce 1915 působil coby „účetní důstojník; v září byl povýšen do hodnosti praporčíka a jmenován praporním pobočníkem,“ píše Lášek. Že byl Geidl považován za „politicky nespolehlivého“ se každopádně projevilo ještě téhož roku a měsíce.
„Při ofenzivě zahájené proti srbským a černohorským jednotkám se mu 20. září podařilo u Višegradu dezertovat k Černohorcům a pod změněným jménem Radola Gajda vstoupit do černohorské armády,“ píše Radan Lášek. Tak se zrodilo jméno, které za první světové války, i za první republiky, zosobňovalo status pomyslné vojenské legendy. Dějištěm jejích příběhů však nebyl Balkán, nýbrž daleká Rus. Na ruskou frontu zavítal z prozíravých důvodů. Obával se, že by jej v Srbsku mohli Rakušané zajmout.
Přesto byl Gajda v srbské armádě nadmíru oblíbený. „Měl z nás Čechů nejvyšší hodnost a uměl dost dobře srbsky, takže se stal jakýmsi naším mluvčím před vojenskou vrchností,“ cituje Lášek ze vzpomínek Bedřicha Opletala. „Svým vlivem sem tam někomu v lecčems pomohl a vděčností si zavazoval. Jeho vystupování bylo opravdu vojenské, ač při tom kamarádské a nenáročné.“
Hrdinou díky ožralovi
Pověst schopného vojáka a důstojníka si Gajda přenesl i do československých legií v Rusku, kde se stal dokonce velitelem 12. roty 2. čs. střeleckého pluku. Zároveň se zúčastnil patrně nejslavnější bitvy, kterou českoslovenští legionáři na ruské frontě svedli. „Při zahájení bitvy u Zborova 2. července (1917 – pozn. red.) štábní kapitán Gajda nečekaně převzal velení celého pluku, když jeho velitele našel na stanovišti ve stavu naprosté opilosti,“ uvádí Lášek.
Bitva u Zborova znamenala triumfální vítězství Čechoslováků nad rakousko-uherskou armádou. A pro Gajdu se otevíraly další možnosti kariérního postupu. Když v Rusku došlo k bolševickému převratu, který znamenal konec účasti Ruska ve válce a demobilizaci čs. legií, stal se Gajda znovu velitelem vlastního pluku. „Před jeho příchodem byla disciplína u pluku následkem neschopnosti ruského velitele uvolněna. Kapitán Gajda za několik neděl pluk ukáznil,“ cituje Lášek z pamětí štábního kapitána Hoblíka. „Byl přísný, zvláště na důstojníky, přitom však se staral, aby každý, jak střelec, tak i důstojník, dostal, co mu náleželo.“
Z války do války
Dílem bolševického převratu se Rusko ocitlo v občanské válce. A legionáři rázem stáli jako významná vojenská síla mezi dvěma mlýnskými kameny – přívrženci monarchie, a přívrženci nového komunistického státu. „Bylo zjevné, že se schyluje k ozbrojené konfrontaci s bolševickou mocí,“ konstatuje Lášek. „Gajda se rozhodl na tento konflikt předem připravit a vydal pro velitele pokyny, přesně definující postup v případě ozbrojeného střetu.“
Legionáři byli nuceni putovat ze západu Ruska až na Sibiř, aby odtud mohli být přes moře transportováni nazpět do Evropy. Bolševici si však vymínili, aby odevzdali většinu zbraní, což v československých řadách vzbudilo podezření. Když se podezření ukázalo jako věrohodné, byl Gajda mezi vůbec prvními, kdo se nerozpakoval odhodlat k činu. Z vlastní iniciativy rozhodl o obsazení několika ruských měst československými legionáři. „Gajdův příklad následovali donuceni okolnostmi i ostatní čs. velitelé,“ píše Lášek.
Oko za oko...
Kostky byly vrženy a vlivem zásahu čs. legií se v obsazených městech začaly srocovat i ruské protibolešvické síly, kterým vadily nově nastolené pořádky. Ačkoliv první světová válka byla do té doby v mnohém tou nejhorší, jakou lidstvo zažilo, zvěrstva „rudé armády“ během občanské války zacházela ještě dál. „Srážky se odehrávaly bez etických pravidel a pokud byli někdy legionáři po zranění zajati, bolševici je mučili a surově ubíjeli. Po nalezení zohavených těl svých »bratří« měli legionáři tendence oplácet bolševikům stejnou mincí.“
Znovu to byl Gajda, který podobným zvěrstvům nechtěl nečinně přihlížet. „Zakazuji co nejpřísněji bít zajatců pažbou a kopat v jich těla,“ zněl jeho rozkaz poté, co se k němu podobné dění doneslo. „Jenom v případech, kde toho bude zapotřebí, po vyšetření komandanta gruppy mohou dostávat po 25 až 40 ran holí, když jejich přečin není takový, že zasluhují zastřelení.“ V té době, psala se polovina roku 1918, plukovník Gajda, jenž byl jmenován velitelem všech vojsk východní sibiřské fronty, velel zhruba 8 tisícům mužů.
Podpořen jinými protibolševickými silami šel Gajda veskrze od vítězství k vítězství. Ještě na podzim téhož roku se stal generálmajorem – ve věku pouhých 26 let! Jenže zatímco prioritou pro čs. legionáře byl návrat domů do vlasti, Gajda své poslání spatřoval v definitivní porážce bolševiků. Proto nabídl své služby Alexandru Kolčakovi (†45), bývalému veliteli ruské Baltské flotily, který se prohlásil vrchním vladařem Ruska ve snaze porazit komunisty. Toto angažmá však pro Gajdu neskončilo nejlépe. Jeho představy vedení války a armády se s těmi Kolčakovými rozcházely.
Trpkou ťafkou pro „vrchního vladaře Ruska“ bylo mimo jiné i to, že řada vojáků, které měl pod přímým velením začala utíkat právě ke Gajdovi. Kolčak jej proto nechal nejen, že odvolat z velení armády, ale dokonce i zatknout. „Jeho vydání Čechoslovákům bylo provedeno pod příslibem, že se přestane vměšovat do místních záležitostí a opustí Rusko,“ píše Lášek. Do vlasti, do nové Československé republiky, se Gajda vrátil až v únoru 1920 s pověstí „sibiřského hrdiny“, jemuž byla na americkém křižníku „vystavena na jeho počest čestná stráž.“
Zneuznaný velikán
V Československu měly Gajdu čekat podobné pocty. Avšak vlivem osudu se jich spíše nedočkal. S manželkou Jekatěrinou (†71), kterou v Rusku poznal, se usadil v Říčanech u Prahy a těšil se, kterak podobně jako jiní legionáři bude taktéž uznáván a opěvován jako hrdina, a jak se bude podílet na budování armády nového státu. Zároveň vydal vlastní memoáry o prožitých zkušenostech – což se mu paradoxně vymstilo.
„Prezident Masaryk údajně při jejich četbě zjistil, že drží knihu »člověka politicky, avšak i vojensky nevzdělaného«“, konstatuje Radan Lášek. Sluší se podotknout, že do té doby kvůli válečným útrapám Gajda neměl ani příležitost složit maturitu. Po dvouletých studiích na francouzské Vysoké škole válečné se v roce 1924 stal nejprve členem Hlavního štábu, v roce 1926 dokonce náčelníkem. Jenže to už se nad Gajdovou vojenskou kariérou smrákalo.
Ještě téhož roku se totiž objevily pochybnosti o tom, zda je Gajda loajální demokratickému zřízení. „Prezident Masaryk s ministrem zahraničí Benešem se domnívali, že Gajda by mohl být pravicovými kruhy zneužit,“ k vojenskému převratu. Do konspiračních teorií se zapojili i Sověti, kteří Gajdovi nezapomněli jeho protibolševické angažmá, a kteří různými pletichami naznačili, že Gajda pracuje pro sovětskou špionáž. Gajdu nakonec z postu náčelníka Hlavního štábu odvolal ministr obrany Jan Syrový (†82) – též bývalý legionář.
Na vlastní žádost byl pak Radola Gajda poslán do výslužby. „Dlužno dodat, že veřejnost byla aférou a jejím často protichůdným líčením v tisku velmi zneklidněna; na adresu prezidentské kanceláře docházely četné petice na podporu oblíbeného legionářského hrdiny,“ píše vojenský historik.
A když pak i nejvyšší špičky seznaly, že se v Gajdovi nejspíše zmýlily, a že by vlast nezradil, bylo pozdě brečet nad rozlitým mlékem. „Bylo mu nabídnuto místo vojenského atašé na některém ze zahraničních zastupitelství a značná finanční odměna, když na čas odejde z vnitropolitické scény. Pro hrdého a přímého Gajdu byla podobná nabídka urážkou a rozhodně to odmítl s tím, že se prokáže jeho nevina.“
Český Mussolini?
Toto zneuznání předurčilo další šlépěje, ve kterých se psal Gajdův osud. Zkraje ledna 1927 vstoupil do Národní obce fašistické (NOF) „a na jejím ustavujícím brněnském sjezdu byl zvolen vůdcem fašistického hnutí,“ uvádí Lášek. Dva roky nato se Gajda ve volbách stal jediným zvoleným poslancem fašistického hnutí. Což mu ve výsledku ještě více uškodilo.
Z této pozice byl totiž spojován z řadou protistátních i protizákonných kroků. V roce 1933 se například NOF pokusila o vojenský převrat. Několik desítek fašistů obsadilo kasárny v Brně za účelem pochodu na Prahu, podobně jako to v roce 1922 uskutečnil italský fašistický diktátor Benito Mussolini (†61) svým pochodem na Řím.
Benito Mussolini – diktátor, který zavlekl Itálii do několika válek a vytvořil z ní totalitní stát Videohub
Gajda „se o akci na poslední chvíli dozvěděl a vydal příkaz k jejímu zastavení,“ uvádí Lášek. Příkaz ale nebyl poslechnut, akce se uskutečnila a Gajda putoval do vězení. Ne poprvé, ne naposledy. „Od června 1929 do června 1934 byl odsouzen celkem dvanáctkrát.“ Sebemenší záminka, jež mohla Gajdu vrátit do vězení, byla vítanou. Vzdor tomu byl roku 1935 opět zvolen poslancem.
A když bylo vlasti v letech 1938 a 1939 kvůli hrozbě nacistického Německa nejhůře, Gajda byl připraven oprášit svou vojenskou kariéru a dokonce se přímo nabídl prezidentu Benešovi k službám. Intenzivně horoval za to, aby české pohraničí nebylo dílem Mnichovské smlouvy postoupeno Německu. Neuspěl. „V říjnu 1938 vrátil (podobně jako řada dalších legionářských generálů) zástupcům Francie a Anglie na protest proti mnichovskému diktátu spojenecká vyznamenání,“ líčí Lášek. Když se pak v roce 1939 stal prezidentem Emil Hácha (†72), tak Gajdu rehabilitoval a vrátil mu vojenskou hodnost divizního generála.
S nástupem nacismu nastala Gajdova temnější hodinka jeho kariéry. Těsně po okupaci licitoval u prezidenta Emila Háchy za to, aby se stát stal otevřeně fašistickým. Mezi požadavky, které Háchovi vznesl, bylo třeba „vytvoření fašistické vlády, založení tajné policie Čestapo a zavedení protižidovských zákonů,“ uvádí badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět v knize Protektorátní průvodce Prahou. Hácha těmto návrhům nevyšel vstříc. Stejně tak učinil i premiér Alois Eliáš (†51).
V Praze tou dobou bydlel Gajda na Malé Straně, konkrétně na adrese Nerudova 208/8. „Na začátku protektorátu zde proběhlo několik schůzek, na kterých fašisté plánovali převzetí moci,“ píše Padevět. Ale „po neúspěchu těchto snah se Radola Gajda v létě 1939 stáhl z politického života do ústraní na svůj statek v Přečíně a byt využíval jenom při občasných návštěvách Prahy.“ Právě v tomto bytě Gajdu po válce zatkli.
Chmurný konec sibiřského hrdiny
Po čas protektorátu zůstával Gajda silným zákulisním hráčem. Panovaly obavy z toho, že by mohl kolaborovat s Němci, že by se mohl pokusit o státní převrat. „V průběhu války využíval svého někdejšího postavení při jednání s okupačními úřady a intervenoval ve prospěch mnoha zatčených, případně pomáhal jejich rodinám,“ uvádí Lášek. Skrytě podporoval český odboj, pomáhal židům, a s Němci ani kolaboranty otevřeně nespolupracoval.
Dokonce ani když mu tuto nabídku dal též bývalý legionář a toho času ministr školství Emanuel Moravec (†52), jehož jméno je synonymem pro kolaboraci. „Snažil se ho získat jako prostředníka pro vyjednávání o separátní kapitulaci a vpuštění amerických jednotek na území protektorátu,“ dočteme se v knize Československá generalita. A když chtěl Moravec na Gajdovi veřejné vystoupení proti bolševismu, „Gajda odmítl,“ píše Padevět. O to více udiví Gajdův poválečný osud. „Po příjezdu Rudé armády byl gen. Gajda 9. května 1945 zatčen pražskou policií a 12. května předán do vazby na Pankrác.“
Největší Condotiere
Ačkoliv důkazy ohledně údajné kolaborace byly více než chabé, byl Gajda nakonec odsouzen pro protistátní činnost. A zatímco byl ve vazbě, „stal se obětí brutálního týrání,“ uvádí Lášek.
„Dvouleté vězení spojené s týráním se nevratně podepsalo na jeho zdravotním stavu. Ke svým blízkým se vracel téměř slepý, s poškozeným sluchem a s těžkou žaludeční chorobou. Dne 15. dubna 1948, necelý rok po propuštění, Rudolf Gajda ve svém pražském bytě v Nerudově ulici ve věku 56 let zemřel. Pohřební obřad bez projevu se uskutečnil pod policejním dohledem 19. dubna v kapli pravoslavné části Olšanských hřbitovů,“ popisuje Lášek. Na Olšanech spočívají jeho ostatky dodnes.
Legionář z první světové války Otakar Husák (†79), jenž Gajdu osobně znal, a „který jej neměl v oblibě“ o něm po jeho smrti přece jen smířlivě prohlásil, že „v něm odešel největší Condotiere (středověký termín pro velitele žoldnéřské armády – pozn. red.) prvé světové války...“
