První „nemocnice“ v Praze fungovaly již od středověku. Nešlo ale o nemocnice v pravém slova smyslu, jako spíše o špitály či útulky, které poskytovaly tu nejnezbytnější péči chudým raněným a nemocným. Nejstarší takový špitál existoval už v 10. století nedaleko Staroměstského náměstí v místech, kde bychom dnes nalezli Ungelt neboli Týnský dvůr.
Nejstarší česká nemocnice
Opravdová nemocnice ve smyslu, v jakém tuto instituci známe dodnes, vznikla v Praze mnohem později a funguje dodnes. Nikoho asi nepřekvapí, že se jedná o nemocnici Na Františku, „kde se poskytovala nemocniční péče již od poloviny 14. století,“ uvádí historikové Petr Svobodný s Ludmilou Hlaváčkovou v knize Pražské špitály a nemocnice. „Tak dlouhou tradici nemá žádná pražská nemocnice, stěží bychom ji doložili u kterékoliv v našich zemích.“
Nenechme se ale zmýlit. Ačkoliv počátky poskytování zdravotní péče sahají skutečně až do roku 1354, „kdy Arnošt z Pardubic vysvětil kapli a špitál,“ jak stojí na webu nemocnice, opravdová nemocnice byla založena až o tři staletí později pod názvem Nemocnice milosrdných bratří Na Františku z vůle císaře Ferdinanda II. (†58), který milosrdným bratřím daroval „objekty bývalého Bohuslavova špitálu s kostelem sv. Šimona a Judy, aby zde zřídili svou nemocnici,“ píší historikové.
Pomohla prkna z popraviště!
„Se stavebními úpravami objektů Na Františku začali milosrdní neprodleně, již v roce 1621,“ uvádí Svobodný s Hlaváčkovou. Do značné míry lze říci, že zřízení nemocnice přišlo za pět minut dvanáct. České země se tehdy ocitly v epicentru třicetileté války. Ta sebou přinesla nejen nepřeberné množství raněných, ale i bídu, hladovění, nemoci a morové epidemie, které pražské obyvatelstvo zasáhly v letech 1624, 1631, 1639 a 1648.
Zatímco kolem roku 1600 žilo v Praze podle historika Josefa Janáčka zhruba 60 tisíc osob, „populační vývoj vyústil nakonec v poklesu počtu obyvatel na 40 000 osob kolem roku 1648,“ píše v Malých dějinách Prahy. Zároveň ale třicetiletá válka napomohla vzniku nemocnice i trochu nečekaným způsobem.
„Traduje se, že milosrdní dostali k stavebním účelům část lešení sloužící při popravě 27 účastníků stavovské vzpoury 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí,“ uvádí Svobodný s Hlaváčkovou. Je to pouze legenda? Historikové v tomto ohledu připouští, že to tak docela výmysl být nemusí.
„Je to možné. Tato legenda se traduje. Materiál mohl být v nemocnici skutečně použit. Pokud byl kvalitní, při dalším využití se tak ušetřilo,“ řekl dříve Blesku architekt a památkář Ondřej Šefců. Má se za to, že dřevo z lešení bylo použito na jedno z nemocničních schodišť.
Pouze pro muže
Spolu s nemocnicí, která se stala největší v zemi, byla založena také lékárna. „V polovině 18. století získala na svou dobu úctyhodný a ojedinělý počet lůžek – 108 stálých s možností dalších nouzových přistýlek,“ uvádí historikové. Nemocnice „vynikala nejen velikostí, ale i úrovní péče o své pacienty limitovanou ovšem stavem dobové medicíny i ekonomickými možnostmi.“
Jelikož se nejednalo o „státní“ instituci, provoz nemocnice byl hrazen prakticky z milodarů. Dalším nedostatkem, krom neustálé hrozby záplav, se jevilo to, že „ženy a děti byly léčeny pouze ambulantně,“ nemocnice totiž byla určena výhradně mužským pacientům. Těm se však dostávala skutečně odborná komplexní péče, která těžila i z toho, že v Praze existovala Karlova univerzita, na níž se řada lékařů a mediků vyučila. Nemocnice Na Františku dokonce v 18. století poskytovala prostory pro učební „pokusy, pitvy a podobně,“ píší Hlaváčková se Svobodným.
Nemocnice hrála prim v pražském zdravotnictví až do roku 1790. Tehdy byla na Dobytčím trhu, nynějším Karlově náměstí, otevřena nová Všeobecná nemocnice (dnešní Všeobecná fakultní nemocnice – pozn. red.), která zaručovala nejen veřejnou zdravotnickou péči a porodnictví, ale taktéž i prostory pro výuku nových lékařů.
Konečně nemocnice i pro něžné pohlaví
Ještě dříve, než na Karlově náměstí vznikla VFN, se „ženským protějškem nemocnice milosrdných bratří se zhruba stoletým zpožděním stala nemocnice alžbětinek Na Slupi v jižním cípu Nového Města,“ uvádí Svobodný s Hlaváčkovou. Jak sám název napovídá, tato méně známá pražská nemocnice vznikla v rámci kláštera alžbětinek v roce 1722.
„První nemocní přicházeli ihned, kdy nemocniční provoz povolil císař Karel VI. (†55),“ líčí historikové. Zpočátku šlo spíše o skromný ústav s několika lůžky. „V letech 1724-1732 došlo k velké přestavbě proslulým architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem (†62),“ zmiňují jméno velikána barokní architektury, jehož podpis nesou například Michnův letohrádek, staroměstský i malostranský kostel sv. Mikuláše nebo Invalidovna.
Nemocnice tak, jak ji známe dnes, byla hotova v roce 1732, přičemž disponovala operačními sály, jeden z nich byl mimochodem v té době největší v Praze, ústavní lékárnou či infekčním oddělením. „Na svou dobu standardní, z dnešního hlediska katastrofálně nedostatečné bylo ovšem hygienické vybavení – jediná studna, žádná kanalizace.“ Snad i proto v nemocnici odmítali „ženy s venerickými chorobami“ nebo ty, kterým už nebylo pomoci. „Nemocnice se také ve druhé polovině 18. století opakovaně bránila přijímání duševně chorých.“
Na nemocničním lůžku
Co se nemocnice Na Františku týče, ze zápisků hlavního laického lékaře Jana Theobalda Helda (†80) i dokonce víme, jak to na přelomu 18. a 19. století v nemocnici fungovalo. Zase tolik vzdálený provoz tomu dnešnímu nebyl.
„Pacienti oblečeni v jednotný nemocniční úbor měli k dispozici lůžka vybavená záclonami, které jim umožňovaly zachování určitého soukromí. V pokojích stály také kryté záchodové stolice. Pacienti prožívali dny v pravidelném rytmu ranních a večerních ošetřovatelských a lékařských vizit. Jídlo bylo podáváno dle stavu pacienta v celých nebo polovičních porcích, vařila se i zvláštní dietní strava.“
V nemocnici Sv. Alžběty na Slupi se „o léčbu staral lékař a ranlékař, kteří nebydleli na místě, ale do nemocnice jen docházeli,“ uvádí Svobodný s Hlaváčkovou. „Pacientky (bez rozdílu vyznání) pocházely většinou z nižších sociálních vrstev, zdarma se zde léčily především služebné, později nižší úřednice a další příslušnice starších stavů a velmi často také řadové sestry.“
Díky tomu, že první pražské nemocnice byly vedeny profesionálně a zaznamenávala se i zdravotní dokumentace, máme i celkem ucelený přehled o tom, jaké neduhy trápily tehdejší obyvatelstvo. V 18. století to byly například „tyfus, dyzenterie (úplavice – infekční průjmnové onemocnění – pozn. red.), černé neštovice, spála, spalničky, černý kašel, chřipky i pohlavní choroby,“ uvádí Hlaváčková se Svobodným s tím, že „průměrný věk hospitalizovaných byl 26 (!) let.“ Nejčastější příčinou úmrtí doktoři uváděli jako ascites neboli vodnatelnost. Ta obecně vzniká nejčastěji při jaterním selhání, při potížích se slinivkou, pobřišnicí nebo srdcem.
Cirhóza jater: příčiny, příznaky a léčba Videohub
Věděli jste, že...
… v nemocnici milosrdných bratří Na Františku vznikl koncem 18. století i první „blázinec“ svého druhu v Praze? Byl ale určen pouze kněžím, kteří byli postižení nejrůznějšími psychickými obtížemi.
