21°C
K některým osobnostem se vývoj dějin zachoval doslova nevlídně, jakkoliv se vlastními silami snažily přičinit o dobro národa, o dobro mladého státečku v srdci Evropy. Dvojnásob to platí v případě třebíčského rodáka, jenž přišel na svět 24. ledna 1888. Jan Syrový nasadil svůj život za nezávislé Československo už během první světové války. Nebylo to naposledy, byť válečná kolbiště opustil se šrámem, který jej doprovázel po zbytek života.
Novodobý Žižka
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, pobýval Syrový zrovna v Polsku. Coby nadšený Sokol neuposlechl rakousko-uherskou mobilizaci, nýbrž se od samého počátku krvavého konfliktu hlásil k ruskému vojsku. Právě během Velké války utrpěl ono pověstné zranění, díky kterému mu už prvorepublikový tisk přiřkl přezdívku „novodobý“ či také „zborovský Žižka“.
Přitom „vítězné zborovské bitvy se nemohl zúčastnit“, uvádí k jedné z nejslavnějších bitev, jež svedly čs. legie v Rusku, Radan Lášek – autor publikace Československá generalita. „Ráno 2. července krátce před zahájením útoku byl těžce raněn při dělostřeleckém přepadu pozorovatelny. Po základním ošetření na obvazišti v Cecové odjel do Kirilovské nemocnice v Kyjevě. Pět dní po zranění se ukázalo, že lékaři Syrovému pravé oko nemohou zachránit – bylo nutné ho vyoperovat.“
Od té doby nosil Syrový, už v té době voják ověnčený různými vyznamenáními, pásku přes oko. Právě ta z něj, dle Páska, „vytvořila prvorepublikovou ikonu husitského vojevůdce“. Po válce byl oslavován coby národní hrdina ošlehaný řadou bojů a bitev. O jeho vnitřní síle a statečnosti svědčí například fakt, že se „z nemocničního ošetřování v Kyjevě vrátil k jednotce ještě nedoléčen.“ Ještě než 1. světová válka skončila, stal se Syrový generálmajorem.
Zvrácené přivítání hrdiny
Zatímco pro mnohé vojáky válka skončila ke dni 11. listopadu 1918, pro československé legionáře v Rusku, Syrového nevyjímaje, tomu tak nebylo. Stali se totiž součástí války ruské - navazující. Té, která rozhodla o vládě bolševiků v Rusku. Kvůli ruské občanské válce trávili českoslovenští vojáci další zdlouhavé roky v cizině, zejména na nehostinné Sibiři. V té době už byl velitelem čs. legionářů.
Domů se spolu s dalšími navrátil až v červnu 1920. „Dostalo se mu na pražském Wilsonově nádraží a při průvodu Prahou triumfálního uvítání,“ uvádí Lášek. „Obzvláště vřele vítali svého bývalého činovníka pražští sokolové.“ Jenže zatímco v Praze byli z návratu hrdinů. Kteří se zasloužili o vznik nezávislého státu, nadšení, v rodném městě generála Syrového tomu bylo naopak.
Obyvatelé Třebíče totiž tíhli k socialistickému smýšlení a jelikož Syrový proti bolševikům během ruské občanské války nejednou vystoupil, pocítil i tyto nálady doma. „Na nádraží v Řípově uvítalo jej shromážděné dělnictvo provoláním: Hanba! Katane ruského dělnictva!“ cituje Lášek z deníku Rovnost. Podobnými náladami byl Syrový značně znechucen, což písemně zaznamenal další legionář, generál Otakar Husák: „Syrový na mne dělal dojem zlomeného člověka. Byl prostým ctižádosti a chtěl míti jen klid a pokoj ode všeho.“
V čele vojska
Syrový v armádě zůstal. Jeho válečné zásluhy jej vynesly do vrcholných míst. Stal se zemským velitelem, náčelníkem Hlavního štábu a v roce 1926 dokonce nakrátko ministrem obrany. Během první republiky se československá armáda mohla pyšnit velikou úrovní. Stavělo se pohraniční opevnění, vznikaly vojenské instituce a vojáci se školili v disciplíně a dovednostech na základě zkušeností, které legionáři nabyli během Velké války. Nemalou zásluhu na tom, jakou úrovní armáda oplývala, měl právě generál Syrový.
„Prosadil, aby byly při Válečné škole v Praze (dnes již neexistující Vysoká škola válečná sídlila na Hradčanech v ulici Na Valech, dnes v budově sídlí ministerstvo obrany – pozn. red.) zřízeny kurzy pro důstojníky všech hodností, jejichž úspěšné absolvování bylo podmínkou před udělením vyšší hodnosti,“ udává za příklad Lášek. Jako náčelník Hlavního štábu, což by se za určitých okolností dalo považovat jako kariérní vrchol každého vojáka, skončil Syrový v roce 1933. Tehdy těžko mohl tušit, že před něj osud vytyčí ještě vyšší mety. Takové, jichž musel později litovat.
Nezasloužený symbol kolaborace
V roce 1938 byla pro československý stát potupa v podobě mnichovského diktátu. Ztráta pohraničí ve prospěch Německa vyvolala ve veřejnosti nejen obavy, ale i oprávněné znepokojení a nevole. Tu dali Pražané najevo rozhořčenými demonstracemi přímo na Pražském hradě pod okny prezidentské kanceláře. „K zažehnání hrozícího konfliktu byl telefonicky povolán populární generál Syrový, který měl protestující občany na hradním nádvoří uklidnit proslovem,“ uvádí Lášek.
Syrovému se vpravdě podařilo situaci uklidnit. S ohledem na jeho popularitu jej záhy prezident Beneš opět jmenoval ministrem obrany – a zároveň také premiérem vlády, která měla být „výrazem potřeb dnešních dnů a zárukou pracovní výkonnosti do budoucna“. Alespoň taková byla formulace navenek, ve skutečnosti tíha skutečných rozhodnutí ležela na bedrech jiných, což Syrový nenesl zrovna rád. „Vím, že když se stal Syrový ministerským předsedou, že se musel zavázati, že nebude dělati žádná politická rozhodnutí bez spoluúčasti,“ zaznamenal po druhé světové válce rovněž bývalý legionář, hrdina a jedna z obětí komunistického režimu, Heliodor Píka.
Syrový, zanícený vlastenec, hleděl nelibě na to, že Československo se vzdalo Německu v roce 1938 a později roku 1939 bez boje. Ještě hůře snášel, když kvůli tomu muselo dojít k redukci armády. A nejhorší pro něj osobně bylo to, že o postoupení pohraničí Německu musel národu v rozhlase referovat právě on. „Rozhlasovým projevem potvrdil Syrový svou osobní statečnost i jistou dávku chladnokrevnosti. Rozhodnutí o územních ústupcích Německu neměl odvahu sdělit národu ani prezident Beneš,“ uvádí Lášek.
Horší chvíle nastaly za úřadování prezidenta Háchy, který pod neskutečným psychickým nátlakem, jemuž byl vystaven, stvrdil vznik protektorátu Čechy a Morava. Syrový zastával názor, „že bojové vystoupení čs. Jednotek by za dané situace bylo prázdným gestem“. Jako člen vlády se setkal s Hitlerem, s nímž jej fotografové zachytili, jak si s ním třese rukou. „Snímek z »přátelského setkání dvou starých frontových bojovníků« obletěl svět a nacisté ho navíc rozšiřovali,“ uvádí Lášek s tím, že pro Syrového se jednalo prakticky o osudový snímek, který de facto popřel veškeré jeho zásluhy.
Adolf Hitler – z bezdomovce diktátorem. Poslední dny před sebevraždou a konec zvráceného snu Videohub
Syrový, kterému se ještě zkraje roku 1938 pořádala „na pražském Slovanském ostrově velkolepá oslava narozenin“,se v očích národa stal „synonymem zrádce“. Této nálepky se bohužel nezbavil ani po válce, byť byl za protektorátu relativně v ústraní a neangažovaný. Přesto gestapo hlídkovalo před jeho bytem v Ječné ulici, nebo také v Dobřichovicích u Prahy, kde pobýval. Ono synonymum „zrádce“ bylo v případě Syrového vskutku nepatřičné, protože když se Pražané po letech bídy a utrpení zmohli na květnové povstání, byl mezi prvními kdo se nabízel. „Dával se k dispozici na mém velitelství, a to dvakráte,“ cituje Lášek Karla Kutlvašra, který v Praze vedl vojenské povstání proti nacistům.
Trýzněn ve vězení
Přesto byl Syrový mezi těmi, kteří byli časně po válce zatýkání pro skutečnou či domnělou kolaboraci. Později se „spoluvězňům v Leopoldově svěřil, jak byl v roce 1945 po svém zatčení ve vězení týrán, musel například dělat dřepy do omdlení a podobná tělesná cvičení k pobavení dozorců,“ stojí v knize Československá generalita. V roce 1945 mu přitom bylo 57 let. Kvůli tomu, že uposlechl příkazu Emila Háchy ohledně nekladení vojenského odporu Německu, i kvůli zinscenované fotce s Hitlerem, byl Syrový nakonec odsouzen za zradu ke 20 letům vězení. Komunistický tisk jej označoval za „hrobaře republiky“.
Vězněn byl na Pankráci, ve Valdicích, poslední léta pak strávil v Leopoldově, „kde byly podmínky pro vězně velmi tvrdé s častými případy úmrtí“. Ostatně roku 1954 ve vězení v Leopoldově zemřel Rudolf Beran – rovněž neprávem odsouzený předseda vlády, kterého „semlel“ běh dějin. Syrový se na rozdíl od něho dočkal svobody. Propuštěn byl díky amnestii v roce 1960. Vysvobození to bylo ale jen zdánlivé. „Byl prakticky bez prostředků a musel si najít ve svých 72 letech zaměstnání. Do roku 1964 pracoval jako noční hlídač, mj. v Maroldově panoramatu“ na Výstavišti.
Ani zmínka
17. října 1970 se život Jana Syrového naplnil po okraj. Zemřel v Praze, kde byl též pochován. Jeho hrob je k nalezení na Olšanech. O smrti státníka a hrdiny tehdy nesmělo vyjít v denním tisku ani slovo. „Zakázali to komunisté,“ vysvětluje Lášek. „I přes toto informační embargo se na pohřeb svého velitele dostavily asi dvě stovky bývalých legionářů; část z nich dokonce stála u rakve čestnou stráž v dobových uniformách.“
