V noci ze 14. na 15. března 1939 překročila vojska nacistického Wehrmachtu hranice tehdy ještě Česko-Slovenska. Nastal soudný den pro tehdejší stát, který se zanedlouho rozdělil ve dví – samostatný Slovenský štát a Protektorát Čechy a Morava. Vše šlo ráz na ráz, kdy si obyvatelé ani pořádně nebyli schopni uvědomit, co přesně se děje. A bylo jedno, zdali bydleli na venkově nebo v hlavním městě.

Invaze připomínala výlet „plechového cirkusu“

Německé jednotky dorazily do Prahy 15. března ze dvou směrů. Ponejprv se objevily ve směru od Drážďan čili zhruba v místech dnešního Proseku či Ďáblic. Další přijely směrem od západu podél dnešní Evropské ulice. „Záhy Němci začali obsazovat důležité strategické body včetně Pražského hradu, budovy jednotlivých ministerstev nebo Generální štáb československé armády,“ uvádí Stehlík.

Nacistická přehlídka na Václavském náměstí v březnu 1939.
Nacistická přehlídka na Václavském náměstí v březnu 1939.
Autor: ČTK

„Německá vojska, která do Prahy dorazila, vnímali obyvatelé spíše jako takový »plechový cirkus«,“ předkládá historik úsměvné pojmenování. Jedná se přitom o příměr, který v tehdejší společnosti rezonoval poměrně hojně. Proč?

„Často na německých vojácích bylo vidět, že na sobě měli uniformy, které neodpovídaly počasí. Tehdy byly chladné dny,“ vysvětluje historik. „Některé jednotky pak přijely na motocyklech, jiné jednotky na území Čech vtrhly na vozech tažených koňmi, dokonce jsou na fotografiích zaznamenány i jednotky cyklistů, kteří byli kvůli zimě přikrytí celtou. Tanků nebylo vidět, nanejvýše jen obrněná vozidla či náklaďáky. Naše armáda, na kterou bylo místní obyvatelstvo zvyklé, vypadala na podzim roku 1938 mnohem důstojněji,“ uvádí Stehlík.

Ohromení, šok i úleva

„V Praze byla situace komplikovaná tím, že probíhala jednání prezidenta Háchy v Berlíně. Poté, co se do Prahy dostala zpráva, že pan prezident – pod brutálním nátlakem a výhrůžkami, což je důležité zdůraznit –  »svěřil« osud českého národa do rukou Vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera, přišel rozkaz vojenským jednotkám, aby nebyl kladen žádný odpor,“ vysvětluje Stehlík hladký průběh obsazení hlavního města.

Zatímco na některých místech poblíž hranic, jmenovitě ve Frýdku-Místku se například vojenská posádka se zbraněmi v rukou postavila na odpor postupujícím německým vojskům, brány Prahy byly prakticky otevřeny dokořán a nikdo nemohl nic namítat, nic dělat. „Pro řadu vojáků to byl pochopitelně šok, jiní na okupaci reagovali s úlevou,“ uvádí historik. Německo totiž tehdejší okupací porušilo mezinárodní dohodu z Mnichova, takže reakce jiných mocností byla nabíledni. „Očekávalo se, že okupací dojde ke konfliktu Německa s Francií nebo Velkou Británií a že takový konflikt Německo prohraje.“ Jenomže k tomu došlo až v září téhož roku, nikoliv kvůli okupaci Čech, ale kvůli invazi Německa do Polska.

Z oblohy pršel popel

„Většina lidí si nebyla schopna představit, že nacisté tak rychle poruší Mnichovskou dohodu. Informace o okupaci byla šokující, lidé se z ní jen obtížně vzpamatovávali. Přesto lze podle dochovaných fotografií, kterých je na desítky, rozpoznat davy lidí na pražských ulicích, kteří německým vojákům hrozí pěstí, je vidět ,že křičí a tak dále. Byl to však spíše odpor pasivní,“ přibližuje Stehlík.

Armádní historik Eduard Stehlík má o dění v letech 1939-1945 nebývalý přehled.
Armádní historik Eduard Stehlík má o dění v letech 1939-1945 nebývalý přehled.
Autor: Foto Blesk - Karel Kopáč

Přesto se už v prvních hodinách našli tací, kteří nehodlali apaticky přihlížet tomu, co se s republikou děje. „Některé armádní složky začaly systematicky ničit kvanta důležitých písemností,“ říká Stehlík. „Hovořil jsem s několika pamětníky, kteří vzpomínali na to, jak na Vítězném náměstí všude poletovaly takové divné kusy ohořelého papíru. Jeden tehdejší důstojník mi popisoval, že když přišel do kotelen generálního štábu, vypadalo to tam jako na nějakém parníku, kde přikládali do ohně stohy písemností do půl těla svlečení muži.“

Část Ruzyně byla téměř srovnána se zemí

Aktivně se nacistům hodlal postavit podplukovník dělostřelectva Josef Mašín, později známý jako člen tzv. Tří králů. Ten měl v plánu vyhodit do povětří sklad zbraní v Ruzyni. „Když se o tom dozvěděli lidé z generálního štábu, zabránili mu v tom,“ uvádí Stehlík. Kdyby se nicméně Mašínovi jeho čin podařil, byl by podle Stehlíka spíše jen symbolický.

Němci by tím přišli »jen« o několik desítek děl a nějakou munici. Mnohem významnější však podle mého mínění bylo, že Mašín přestal poslouchat své velitele a jednal na vlastní pěst. Stejně jako řada jiných vojáků, kteří se už necítili být vázáni přísahou ve smyslu zachování věrnosti svým nadřízeným, kteří uposlechli výzvy nečinit odpor,“ domnívá se historik. Tato rozhodnutí vytvořila určité podhoubí pro nejrůznější odbojové skupiny operující nejen na území Prahy, ale celého státu.

Více se toho však nestihlo uskutečnit. „Byly úvahy, že by někteří piloti vzlétli z kbelského letiště, ale zrovna v té době úvodních dnů okupace bylo na létání velmi špatné počasí,“ udává Stehlík. „Letadla prakticky nemohla vzlétnout. Panovaly chumelenice a mlhy, což pravděpodobně tuto formu odporu zcela znemožnilo.“ Přesto v rámci ani ne dnů, jako spíše hodin, začala vznikat ohniska organizovaného odporu. „Obrana národa jako vojenská odbojová organizace vznikala 17. a 18. března, tudíž bezprostředně po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.“

Návrat do cizího domova

Kdo mimo jiné těžce nesl daný stav věcí byl tehdejší prezident Emil Hácha. Ten při cestě z Prahy do Berlína opouštěl suverénní zemi, aby při návratu hořce snášel stav, v jakém se vlast ocitla. „Už jen fakt, že Adolf Hitler dorazil po jednání v Berlíne do Prahy dříve, než Emil Hácha, kterého nacisté na železnici schválně zdrželi, musel být těžko snesitelný, tím spíše že návratu předcházelo jednání s bandou gangsterů,“ naráží Stehlík na jednání Háchy s Hitlerem a Göringem, který hrozil rozbombardováním hlavního města.

Primátor Prahy Petr Zenkl (napravo) a prezident Emil Hácha, rok 1938.
Primátor Prahy Petr Zenkl (napravo) a prezident Emil Hácha, rok 1938.
Autor: ČTK

Na Pražský hrad se Hácha vrátil navečer 15. března, kdy už všude vlály vlajky s nacistickými svastikami. „Lidsky to pro něho musela být šílená situace. Vracel se do úplně jiného státního útvaru, kde si podle mého názoru už tehdy uvědomoval, že jej bude někdo vinit z toho, že měl spolupodíl na tom, co se stalo,“ vysvětluje historik. „Přitom byl schopen nacistické zvůli vzdorovat. Spolu s tehdejším ministerským předsedou Aloisem Eliášem vedli určitý »boj na zdrženou«, kdy se snažili zabránit těm nejhorším věcem, které mohly národ potkat,“ uvádí závěrem Eduard Stehlík.

Fotogalerie
21 fotografií