Plameňák s krkem dlouhým jako žirafa a krokodýlí hlavou, drak polykající míčky z loterie, faun dumající nad nahou dívkou se sladkostmi či výlety do cizí fantazie. Témata tvorby talentované absolventky pražské AVU jsou různorodé a nápadité. A na rozdíl od mnoha jiných k nim nemusí čerpat inspiraci formou cestování nebo zážitků.

S pastelkami a štětcem odmalinka

Kolikrát mne motivy napadnou jen tak. Své vize potom naskicuji a odkládám, abych se k nim jednoho dne vrátila a přenesla je na plátno,“ svěřila se. „Už teď jich mám tolik, že je do konce života určitě nestihnu namalovat všechny,“ směje se. Přitom se kreslení a malování věnuje zevrubně. „V ateliéru strávím i třeba 12 hodin denně, někdy i víc. Stává se, že ráno vstanu, odejdu do ateliéru, který mám na Letné kousek od bydliště, a když jsem pak v noci unavená, jdu spát,“ uvádí půvabná výtvarnice, která se malbě věnuje od prvních chvil, které si vybaví v paměti.

Malovala jsem vždycky, už když jsem byla malá. Co si pamatuji, byla to moje nejoblíbenější činnost. Postupně mi došlo, že je to něco, co chci dělat v podstatě na plný úvazek.“ Zatímco pro mnohé je kreslení a malování kratochvíle nebo koníček, v případě Kláry je to v zásadě životní cesta, jíž podřizuje prakticky veškerý čas.

Jestli se malováním dá uživit?“ zaskočí ji otázka. „Mně se to daří už od akademických let. Svým způsobem jsem měla štěstí, protože se o mě stará jednak produkční Martina Cihlářová, a pak také kurátorka Renata Mužíková. Člověk může být v malbě sebevíc schopný, ale na to, aby se prosadil, potřebuje prezentovat sám sebe. Ne každému se to poštěstí,“ vysvětluje. „Znám hodně dobrých umělců, kteří jsou introvertní, a to třeba do takové míry, že nemají ani sociální sítě, kde by se svými výtvory prezentovali.“

Všechny barvy světa

To není Klářin případ – nejen v Čechách pořádá jednu výstavu za druhou a její obrazy, které se pohybují v částkách desítek tisíc korun, jsou zastoupeny v galeriích i soukromých sbírkách i v zahraničí, například v USA, Japonsku nebo Austrálii. Pro někoho, kdo teprve vyčkává 30. rok ve svém životopisu, jde o výkon nad očekávání – mít „základnu“ vlastních sběratelů. A to přesto, že Kláru, která vyrůstala na Barrandově, trápí vrozená neobvyklá anomálie.

Některé z Klářiných obrazů dosahují až 4 metrů co do rozměrů. To sice není případ Nejlepší senzibilky v Londýně, jak Klára pojmenovala tento obraz, zato na něm ztvárnila svého malého čtyřnohého mazlíčka, jenž vystrašeně vykukuje pod stolem.
Autor: Archiv Kláry Sedlo

„Myslela jsem si, že každý člověk na světě vnímá různé věci barevně odlišné. Že každé písmeno nebo číslo má svou přirozenou barvu, v níž ji lidé vnímají. Teprve později v dospělosti mě kamarád vyvedl z omylu, že takhle to nefunguje,“ vzpomíná. Klára je totiž synestetik, a jako taková vnímá konkrétní vjemy formou nepřítomných vjemů. Odmalička proto nevnímá slova jako sled písmen, nýbrž shluk konkrétních barev. Totéž i s číslicemi. Nijak jí to ale nelimituje.

Štětec, propiska i kamera

Vyjma malby se totiž tu a tam pouští do psaní povídek, které si ilustruje. Její prvotina Lami o neobyčejném přátelství mladé dívky, kostry a muže stvořeného ze světla, vyšla letos zjara. Ilustracemi nejrůznějších knih si přivydělávala už při studiích.

V roce 2017 třeba napsala a ilustrovala ručně vázanou bibliofilii Haďábel o rádci proti povrchnosti. A kdyby si mohla vybrat jednu konkrétní, kterou knihu by nejraději ilustrovala? „Demian od Hermanna Hesse. Strašně fascinující čtivo, ke kterému jsem se uchýlila několikrát,“ jmenuje nositele Nobelovy ceny. „Přičichla“ dokonce i k sochařině.

A nedávno Klára překročila další hranici umění. Bok po boku s kurátorkou Renatou Mužíkovou, hercem Davidem Matáskem a kytaristou kapely Wohnout Janem Homolou, natočila psychologický horor Lachout. „Podílela jsem se na scénáři, i jsem si v něm zahrála. Bylo to v podstatě prodloužení naší tvorby, pokus o posunutí umění ve formě filmu bez dialogů o psychiatrovi, jenž sbírá umění znepokojujícím způsobem. Byl to experiment, který mě bavil,“ nezastírá s tím, že by si podobnou zkušenost dopřála znovu.

Ostatně nešlo vyloženě o její první zkušenost s filmem. Zapůjčila například některé své obrazy pro natáčení filmu Promlčeno, kde se hlavních rolí chopili v kriminálním thrilleru Karel Roden a Barbora Bočková. „Posloužily pro doplnění interiéru, který měl evokovat galerii.“ Zdalipak má Klára nějakou vysněnou galerii, kde by chtěla jednou svá díla hrdě předvést návštěvníkům?

Filmařská trojice pohromadě.
Autor: Art 332

Vysněná Mekka: Londýn

„Každý umělec by si přál být jednou v Národní galerii,“ krčí nesměle rameny. Tím spíše, že Veletržní palác má od domova co by kamenem dohodil. Ale kdyby mohlo být ještě jiné místo? „Mojí Mekkou bude asi Londýn, poněvadž se mi jako město velice líbí. Ráda bych v něm jednou měla sólovou výstavu.“

Hanbaté rozpaky na vernisážích

Ty její bývají začasté neotřelé nejen díky obrazům, které Klára vystavuje. Mezi motivy, které střídá, se objevují fantastické příšerky, krajiny, abstraktní výjevy, surreálné vize, ale třeba také autoportréty nebo akty. Oboje kreslí podle skutečné předlohy. Zatímco u autoportrétu si stačí naštělovat zrcadlo, u aktů už to podle Kláry je docela oříšek s tvrdou skořápkou.

Ne každý je ochotný se svléknout,“ povídá, že největším úskalím při takové tvorbě je shánění se po modelech. „Ale nejde jen o to, ne každý je ochoten pózovat několik hodin v kuse. Ale je to tak lepší, než kdybych malovala podle fotografie, poněvadž na papíru nevyniknou nuance, kterých si lze všimnout na živém člověku.“

Když někdo ostych překoná a vydrží Kláře pózovat, dočká se od ní svého věrného zpodobnění na plátně. Dokonce natolik věrného, že předobraz jejích aktů rozpoznávají návštěvníci právě při jejích vernisáži. „Je úsměvné, ale přitom i lichotivé, jak lidé otáčí hlavou za skutečným modelem nebo modelkou, které jsem namalovala zcela odhalené,“ směje se. „Naštěstí se mi nikdy nestalo, že by se model sobě sám na plátně nelíbil.“

Okřídlené rčení „ševče, drže se svého kopyta,“ povýšila Klára svým obrazem příznačným pojmenováním: Drž si slunce, Konstance.
Autor: Archiv Kláry Sedlo

Zatímco autoportréty dle svých slov maluje v době, kdy se sama necítí psychicky nejlépe – proto se na málokterém usmívá, s akty je to jiné. Ty naopak maluje ráda. „Jedním z důvodů je, že nahá lidská figura není nikterak zatížená oblečením, které by evokovalo dobu nebo společenský status,“ vysvětluje. Nahý člověk totiž vypadá stejně dnes, jako vypadal na počátku věků, bez ohledu na to, je-li někdo dělník v sirkárně či realitní magnát.

„Zároveň mi přijde, že v minulých staletích bylo tělo, především tedy to ženské, vnímáno jako čistě estetická záležitost. Proto mi přijde zajímavé a důležité zobrazovat figury v různých pozicích, které nejsou primárně lichotivé nebo přitažlivé, a zobrazovat tak ženu hlavně jako člověka.“

Dovolená ve fantazii

Nadšenci do umění mohou tvorbu Kláry obdivovat na jejím webu nebo instagramu, popřípadě na výstavách. Jedna z nich probíhá v relaxační Zóně pražského Palladia ve 2. patře. Výstavou Re/kreace se Klára vypravila na návštěvu do fantazie druhých.

Během koronavirové pandemie, kdy bylo zakázané cestovat, se mi zrodil nápad, jaké by to asi bylo, kdyby lidé mohli jezdit na dovolenou do vlastní fantazie. Pár vlastních výletů jsem takto namalovala, publikovala na sociálních sítích, a optala se sledujících, kam by vyrazili příště,“ vysvětluje koncept výstavy, který vznikal interaktivně podobně jako Kinomautomat. Podle toho kdo si co přál, namalovala Klára další výlety za hranice všednodenní představivosti.

Kde: Palladium Praha, náměstí Republiky 1079/1a, 11000 Praha 1 - Nové Město.
Kdy: Do 31. října, denně od 10:00 do 20:00. 19. října v 18:00 se koná komentovaná prohlídka.
Vstupné: Zdarma.

Fotogalerie
35 fotografií