Slavnostní premiéru bude mít artový počin 13. září 2022 v Klášterci nad Ohří ve velkém sále Kulturního centra. „Až diváci vyjdou ze sálu, bude na ně čekat překvapení. Před vstup postavíme něco, co by tam rozhodně nečekali,“ říká Renata Mužíková, ale více už prozradit nemůže. Po slavnostním promítání uběhne okolo měsíce a půl, než film zavítá do hlavního města.
„Nechtěli jsme podporovat klasické klišé, kdy bychom premiéru spustili v Praze,“ vysvětluje Blesku kurátorka a zároveň spoluautorka filmu Renáta Mužíková. Zatím autoři odhadují, že se bude promítat na více místech. „S filmem chceme procestovat celou republiku a příští rok dorazit slavnostně do Slavonic,“ usmívá se kurátorka. Poslední „štace“ bude spojená se slavonickým filmovým festivalem Slavonice Fest.
Silný zážitek?
Pražané i další ale nemají očekávat promítání v klasickém stylu ve velkých kinech. „V žádném případě nechceme, aby bylo promítání mainstreamové,“ komentuje Renáta. To znamená, že by šel film do produkce, začal se promítat v kině a autoři už by se nemuseli o nic starat. Naopak, chtějí si vybrat komorní prostory a uspořádat něco unikátního. „Všechno okolo filmu bude odrážet artový styl, ve kterém vznikal. Forma distribuce bude charakterizovat to, jaký ten film doopravdy je,“ dodává Jan Homola.
Na diváky prý čeká pořádná nálož vjemů, kterou zvládnou jen ti nejodvážnější. „Přál bych si, aby měsíc nemluvili. Aby opustili svá civilní povolání a uzavřeli se do sebe někde v lese. Taková reakce by byla hezká,“ směje se Jan Homola. Na výstavách nemá rád chválu. „Je to pro mě horší reakce, než když někdo řekne, že to je divný,“ sděluje Jan Homola. Málokdo z veřejnosti by prý od Jana čekal podobný film. „To mě provázelo celý život. Třeba když jsem měl divoké období, kouřil jsem, chlastal a bral drogy, tak jsem měl andělský ksicht a bylo mi odpuštěno,“ dodává.
Herci i produkce v jednom
Kurátorka Renata Mužíková se jednoho rána probudila s námětem na film. „Zdál se jí sen, který po telefonu pět hodin probírala se svou kamarádkou Klárou Sedlo, která také patří do autorského týmu,“ směje se Jan Homola, kterého posléze také kontaktovaly a dohodly se s ním na natáčení. Zhostil se filmu po technické stránce. „Následně mě napasovaly do role režiséra, i když si myslím, že jsme film režírovali všichni,“ vypráví. Přestože nepočítali s žádným rozpočtem, měli prý troufalý výběr lokalit.
„Sehnali jsme prostor, měli jsme dvě hodiny na všechno, ale museli jsme naráz obsluhovat kameru, nasvítit scénu a zároveň hrát. Udržet technickou stránku, udržet herectví a mít časové omezení bylo dost ‚psycho‘,“ popisuje Jan Homola. Ve filmu vystupují všichni tři autoři a navíc profesionální herec David Matásek „Mně tam typově naprosto seděl. Tak jsem mu zavolala a přála si, aby to s ním vyšlo. Podařilo se. Vlastně se ani zásadně neptal o čem to je. Věřil nám to. Líbí se mu Art 332 (umělecký projekt autorů filmu, pozn. red.) a vůbec naše aktivity a řekl: ‚Já do toho jdu!‘,“ popisuje Renáta.
Hned první scénu točili paradoxně autoři se samotným hercem. „David byl asi překvapený, že nepřišel někam, kde je catering, štáb a spousta lidí běhá po place,“ vypráví historky z natáčení kytarista skupiny Wohnout. „Plac“ se skládal pouze z jedné malé kamery a dvou připnutých stolních lamp.
Lokality
V Praze se natáčelo například v Pasáži českého designu v Praze 1 mezi budovou České národní banky a bývalou Plodinovou burzou na Senovážném náměstí. „Pak jsou tam místa, která jsme měli vytipované a pak je tu také místo, o kterém jsme si řekli: ‚Tak třeba tady?‘ a točilo se,“ vypráví Jan Homola. Film se natáčel mimo jiné i u Kostelce nad Černými lesy.
„Celá technická výbava včetně světel se mně vešla do kufru. Tehdy jsem trávil čas na chatě v horách, okolo tuhá zima a sníh. Auto s dětmi jsem nechal ženě, natáčet jsem jel do Prahy s kufrem autobusem,“ popisuje Honza. Vypadal jako správný filmař, do zavazadla narval i kostým. „Točili jsme do večera. Já jsem se pak šel najíst a ještě ten den jsem se musel dostat domů, ale byly výluky autobusů, takže jsem v zimě zůstal trčet v Praze,“ říká.
Trápení se skriptem
Největší kámen úrazu přišel až v post produkci filmu. „Když probíhají dialogy a snímají se na jednu kameru ze dvou směrů plus jako celek a ty to prostřiháváš, tak se na každý záběr herci často jinak pohnou a když to dáš za sebe, tak ti to nesedí. Zjistíš chyby, které si předtím neuvědomíš, ale už máš scény natočené a musíš se z toho při střihu vylhávat,“ popisuje Jan Homola. Například se při detailním záběru na postavu herec opírá o pravou ruku, ale když proběhne střih a zabere se celá scéna, najednou se opírá o levou ruku. Stejný problém může nastat se šálkem čaje. V jednom záběru stojí šálek na stole, v následujícím tam není. Jan Homola má už od mala zálibu v hledání filmových chyb. Proto pro něho byla post produkce utrpení. Na svém filmu jich našel mnoho.
„Divná“ hudba
Do pozadí filmu hraje hudba německého dua The Deviants. Jde o bratra se sestrou, kteří spolu žijí v Berlíně. Renáta Mužíková dělala v německém hlavním městě jednu výstavu, v rámci které se seznámila s lidmi, kteří si koupili obraz Jana Homoly. „Přišla tam zajímavá slečna. Hrozně se zajímala o tvorbu. Tak jsme si začaly povídat, kdy jsem zjistila, že mají s bratrem kapelu a jsou to Češi, kteří už od 90. let žijí v Berlíně,“ popisuje kurátorka. Tato kapela se nedá najít nikde na internetu ani v médiích. Vystupuje pouze v rámci své komunity. Aby se člověk dostal na jejich koncert, musí se stát členem.
Konverzace bez jediné hlásky
Film Lachout je krátkometrážní a podle slov autorů se prý podobá spíše absolventskému dílu. Ve filmu se nemluví, ale není němý. Vyniká u něho umělecká forma, stopáž má okolo 25 minut. „Chceme, aby diváci film shlédli v kuse. V dnešní době máme zkušenost s tím, že se lidé dívají na titulky, vnímají hesla, všechno rychle, povrchně. Otevřou video, vydrží chvilku, maximálně do půlky s tím, že si řeknou, že se dodívají někdy příště, a když se náhodou k filmu vrátí, pustí si často konec,“ komentuje Renáta Mužíková s tím, že to není výčitka, ale pouze konstatování.
Autoři chtějí připravit divákům klasičtější a přesto undergroundový zážitek. Film nebude k vidění na sociálních sítích, ani na YouTube, ten, kdo ho bude chtít vidět, pro to bude muset něco udělat. Najít si ho. A pak si ho užít s odpovídající atmosférou v komornějším prostředí spolu s autory. Ti se chystají po promítání s diváky besedovat a společně si chtějí sdělit své zážitky a dojmy.
A o čem tedy Lachout je?
Autoři nechtějí prozrazovat, ale doporučují sledovat jejich facebookový profil Honza Homola Art332. „Říkáme, že jde o příběh jednoho konkrétního obrazu,” uvádí režisér. „Podtitul filmu zní - Když se obraz stane osudem. Jsou tam čtyři hlavní postavy. A žádná z nich není pouze kladná nebo pouze záporná,” dodává scénáristka. „Možná teprve na konci filmu vyvstane otázka komu z nich se tím osudem vlastně stal. My myslíme, že všem, ale každému jinak. Ač fatálně. Nic není tak, jak se zdá. A o tom právě chceme diskutovat,” vysvětlují autoři.
Výstava Jana Homoli v galerii Toyen. ART322
