Nechoďte, říkali, žene se bouřka. Přesto jsme zabalili pláštěnky a vysoké boty a vyrazili. Stezka vede jako dlouhá linie těsně podél pobřeží přes 226 kilometrů a je rozdělená do 13 jednodenních etap.
Vede po útesech po starých stezkách zdejších rybářů, ale vesnice a městečka jsou po ní jen sem tam, a kdyby počasí bylo nesnesitelné, není moc možností si etapu zkrátit a někde v civilizaci si potupně objednat odvoz. Přesto nás vždy slunné Portugalsko nezklamalo a kromě drobných přepršek bylo vše zalité sluncem.
Naše cesta začala kousek od Sines, rodiště Vasco da Gamy, které je dnes jedním z největších přístavů Evropy pro kontejnerovou dopravu. Návštěvu muzea a rodného domu slavného navigátora a pozorování lodí vozících zboží z čínských obchodů jsme si nechali na jindy.
Jako správní středoevropané jsme v Porto Covo s nadšením vyrazili z prudkého kopce na první atlantskou pláž s dunícím příbojem a prošlapávali své první stopy ve vlhkém písku. No, kdybychom věděli, kolik kilometrů v písku ještě urazíme, kolik pláží uvidíme, a že ten příboj vlastně za celou cestu téměř nezmizí z dohledu, ušetříme si energii i nadšení a vyrazíme spíš po vrstevnici. Ale tahle byla ta první a prozatím tedy i nejkrásnější.
Stezka stoupá a klesá s pobřežím a nohy se v písku podhrabují tak, že začínám podezírat naši zdejší průvodkyni Olgu, že ovládá nějaké fremenské umění chůze po písku, které okoukala z velkofilmu Duna.
Rybářská stezka v Portugalsku Adam Jaroš
Zatímco já udělám dva težké kroky do kopce, ona jeden. Mám pocit, že vidím, jak hýbe při chůzi ploskami nohou do stran a odráží se podobně jako při bruslení. Nebo jen prostě funím, jak se vykukující slunce opírá do mého zbytečného pršipláště a při pohybu v písku mě brzdí spíš přebytečná kila než technika chůze.
Jakmile se ale na kopci otevřou ta božská panoramata, zapomínám na všechno písečné příkoří. Jaro na vrcholcích útesů vytváří koberce květů suchomilné středomořské flóry, které barvami ostře kontrastuje s kamením a zpěněným šedomodrým oceánem. Je to doslova ráj skalničkářů. Ovšem jen těch, co se nebojí výšek. „Tohle je divoký tymián, zakrslá levandule, tady vidím bob kterému se říká fava, ten je jedlý, rozchodníky, smil,“ popisuje Olga.
Zkouší pak ještě další rostliny, dokonce se mě snaží přimět ochutnat nějaké podivné kyselé bobule, ale jména už mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen se blaženě usmívám nad tou nádherou a kývu hlavou.
„Už jste někdy viděli čápy svrchu?“ ptá se. No asi ne, no, přemýšlím, co to zas bude za kulišárnu. Když ale začne ukazovat prstem na tenký skalní pilíř daleko od útesu, do kterého zuřivě bijí vlny velké jak dům ze všech stran, nestačím se divit. Na jeho vrcholku se skutečně krčí v hnízdě naši staří známí, které jsem měl dodnes za zhýčkané žabožrouty preferující jen komfortní pivovarské komíny, a oni to jsou přitom drsní a ošlehaní dobrodruzi. „Ne, tohle jsou velké mořské vrány, čápi jsou támhle kousek vedle,“ ukazuje jinam. Je to neméně drsné, takže názor na čápy zůstává.
Krajina se pozvolna vyvíjí, útesy stoupají a mění barvy a písek střídá udusaná hlína, štěrk a kamení. U cesty začíná kvést malými žlutými kvítky mimóza. Kdykoliv se přiblížíme k nějakému městečku, začnou se na plážích objevovat i lidé, polehávající na slunci, na procházce, kopající si do míče nebo i nesoucí si surf.
Z výšky útesu jsou jako malí mravenečci, a jak se dostali tam dolů je mi záhadou. Stejně tak mne udivují rybáři nahazující návnady ze snad padesátimetrového útesu.
To už se ale blížíme ke Cabo de São Vicente, Mysu svatého Vincence u města Sagres. Monumentální útes s majákem a starou pevností je nejjihozápadnější cíp kontinentální Evropy. Konec světa. Prý tu žil i Jindřich Mořeplavec a měl tu být pohřben svatý Vincent.
Když na toto místo přijel okolo roku 1150 maurský geograf Al-Idrísi, nazval jej Kanīsah al-Ghurāb, chrám vran, a popisoval jej jako magické místo, kam ani místní nechodí v noci. To by odpovídalo příběhu o Sv. Vincenci, jehož tělo po popravě okolo roku 300 prý chránilo hejno vran, dokud jej nepřišli jeho příznivci pohřbít.
A když ve 12. století jeho ostatky převáželi do Lisabonu, vrány prý sledovaly i jeho loď, a tak se dostaly i s touto lodí do znaku Lisabonu. Pohádkám samozřejmě nevěřím, ale nesl jsem vránám od hotelové snídaně kus housky. Marně, žádná se neukázala.
Cíl naší cesty se nachází ve městě Lagos (čti Laguš), které už dýchá tou správnou letní atmosférou prázdnin. Útesy tu mají zlatavou barvu, jsou pokryté piniemi a široké zlaté pláže se ukrývají za labyrintem skalních výběžků, osamělých skal, průchodů a skalních oblouků, které se vyplatí prohlédnout si i při výletu lodí z vodní hladiny. Je to opravdu exotická podívaná, až budete mít pocit, že ani nejste v Evropě.
Rybářská stezka je skvěle značená, o čemž něco vím, protože jsem si od jednoho ze zdejších průvodců půjčil barvy a několik značek vlastnoručně přeznačil. Našinec si po čase zvykne i na to, že se tu značí nejen cesta, po které máte jít, ale křížkem ve stejné barvě i cesta, kudy ne. Třeba na křižovatkách, které jinak mohou být matoucí, to pomůže.
Přiletět se sem dá buď do Lisabonu, kam létají přímé lety společnosti TAP Portugal z Prahy, a jít na jih, nebo i do Fara a jít na sever. Spát se dá komfortně v hotelích, nebo i na farmách a usedlostech, nebo v kempech. Jsou tu i na pěší turisty dobře připraveni. Další informace: rotavicentina.com
