14°C
V Česku aktuálně panuje astronomické jaro, a to znamená neustálé prodlužování denního světla. Za dob středoškolských studií nebylo nic lepšího, než během těchto měsíců se až do večerních hodin poflakovat s přáteli na sluníčku. Jenže s dítětem je to přesně naopak. Po celodenní šichtě melete z posledního a ten malý neřád nespí, protože venku pořád panuje světlo. Takže naše dětská večerka se posunula na desátou hodinu a rodiče nechodí spát o moc později. To je asi momentálně největší problém domácnosti.
Zakázané mlsání
Za uplynulý půlrok na rodičovské mám na triku úspěch, kterým se nemůžu úplně chlubit. Dítě se přiučilo podobné životosprávě, s jakou to vedu já. To se samozřejmě nelíbí ženě. Nejoblíbenějším jídlem Pepiho jsou teď tyčinky (obsahují pouze ovoce), ale loudí po mně taky čokolády, chipsy a bonbony. Je schopný s gustem vylizovat sáčky, které občas někde v obýváku zapomenu. V tu chvíli si pro sebe povídá: „Mňam, mňam, mňam,“ což táta hned zmerčí a najednou je dítě bez sladkého objevu.
Když se ho pak kolem času svačiny ptám, co by si dal, bleskurychle odpovídá „tyčika“. Rozhodl jsem se proto, že ho zkusím přeučit na něco lepšího a zároveň se jako poctivý táta na mateřské naučím péct. První buchta byla bohužel debakl.
Přípravy proběhly bez problémů, těsto vláčné, neopomněl jsem na drobenku, nic se nepřipálilo… jenže ejhle! Rybízová buchta nebyla vůbec sladká. Ze strachu před tím, abych nedostal od ženy vynadáno, že jsem to přehnal s cukrem, dal jsem do ní jen zlomek receptem doporučované dávky. „Kdybys odřízl vršek s rybízem, tak bys tu spodní část mohl jíst jako chleba,“ kvitovala po ochutnání manželka.
Strach z úřadů
Mezi tím vším mlsáním jsme taky s Pepínem vyrazili na úřad městské části, kam jsem měl přijít už v dubnu, abych si zvýšil rodičovskou o nově schválený štědrý příspěvek vlády. Trvalo mi to dva měsíce, než jsme se do místního úřednického ghetta vydali. Když jsem kdysi četl Kafkův „Proces“ a „Zámek“, úplně jsem se v té bezmocnosti hlavních hrdinů vůči rozhodnutím úředníků viděl. A proto, když už se tomu nelze vyhnout, jdu na to švejkovsky a hraju blbýho. A tahle návštěva stála za to.
Chodba před sociálním odborem byla úplně plná a maminky se snažily všemožně zkrotit svou divou zvěř. Na mé pobočce byl podle jedné čekající již přes dvě hodiny jeden klient a fronta se za tu dobu nepohnula. „Mám doma miminko s mužem. Dneska je to poprvé, co jsem od drobka odešla,“ sdílela své obavy jiná mladá máma a neustále hypnotizovala displej telefonu. Další maminky se snažily všemožně udržet děti na místě. A můj Pepín? Stihl za tu dobu několikrát projít celou budovu a zkontrolovat, co jim parkuje na dvorku.
Fronta a předbíhání
Když konečně po dvou hodinách lidé vyšli, chystala se tam maminka, co směnila místo s jinou ženou. K přepážce ale místo ní vtrhl nějaký chlapík. „Ale teď jsme na řadě my. Co si to dovolujete?“ pustila se do něj a ostatní ženy se neohroženě přidaly. „Pardon,“ opakoval muž a nikam se nechystal. Očekával jsem, že se do konfliktu přidá také muž, který pomáhá lidem při obsluze vyvolávacího přístroje. Na výběr jsou na něm dvě možnosti, což je asi příliš náročné, a proto přístroj potřebuje celodenní obsluhu. Očekával jsem proto, že bude také dohlížet i na dodržování pořadí ve frontě. Nic se však nedělo, jen tiše pozoroval dění.
Nakonec předbíhající chlapík polkl své odhodlání a z úřadu nasupeně odešel. My jsme se pak dostali na řadu poměrně rychle. Ani blbýho jsem nemusel hrát, paní úřednice vše převzala, nic nekontrolovala, orazítkovala a já šel se znuděným a hladovým dítětem domů. Na chodbě při tom stále seděla vynervovaná maminka. Chudák. To by mě zajímalo, jak ty úřednické systémy fungují. Všem peripetiím s úřadem ale nebyl konec. V podvečer měla manželka hovor, že zas takový frajer nejsem. Mám v pondělí naklusat zpátky na úřad, protože jsem to blbě vyplnil. Snad nedopadnu jako K.
