Na začátek se vám musím přiznat, že mnohé rodičovské úspěchy, s nimiž jsem se na blogu dříve chlubil, byly jen dočasnou záležitostí. Kupříkladu jsem uváděl, že jsem s Pepínem spal celou noc a žena si tak mohla konečně v klidu pospat v jiné místnosti. Vydrželo nám to pouze dva týdny, protože synáček zjistil, že když bude dlouho a usilovně brečet, přijde máma a dostane dobrý mateřský mlíko. Takže se vše vrátilo zpátky do normálu a v noci spí opět s mámou. Jedna maminka na hřišti dětské manýry trefně komentovala: „Bavilo ji chodit na nočník týden, protože to bylo nový, a teď si zase čůrá, jak chce.“
Delší dobu nám naštěstí vydrželo, že si Pepíno říká, kdy potřebuje kakat. Myslím si, že to je asi jeden z největších zlomů ve vývojí batolete. Když dítě začne s rodičem komunikovat a jste schopný se domluvit. Proto každý ráno teď poslouchám „kolo, kolo“, když mě přijde vzbudit. Tchán k nám do bytu totiž přivezl bicykl. Na tom pekelným stroji jsem neseděl dlouhých sedm let a popravdě jsem nikdy nebyl zapáleným cyklistou, který by zdolával tour de Česko. Kolo u nás prosazovala žena s tím, že bude vášnivě jezdit a já se těšil na ten nebeský domácí klid, až se někam s dítětem na hodiny ztratí. Jenže co má člověk s tím neunavitelným nezbedou pořád dělat? Tak jsem nám nakoupil přilby a odhodlal se na první cestu.
Pozor, táta jede
Pepína jsem zdárně přikurtoval, aniž by během instalace spadl i s kolem, rozjeli jsme se, na křižovatce jsem hrdě kynul všem nataženou rukou, že jako jedu doleva. A pak přišel první kopec mimo silnici. Přehodil jsem zhruba uprostřed krpálu, ale špatnou páčkou. Kolo se zničehonic zastavilo a my začali padat do křoví. Pepín kříčel: „Bác. Bác,“ naštěstí táta chytil kolo za rám a k ošklivému pádu nedošlo.
O kousek dál, na rovince, jsem si vyzkoušel přehazování a v Malešickém parku vypustil dítě, aby si má znavená stehna odpočala. Od první vyjížďky jsme absolvovali další dvě cesty a Pepín byl absolutně nadšený. Po cestě mi ukazoval každé auto, psa, popeláře, nákladní auto, pampelišku, pro kterou jsme museli taky několikrát zastavit. Jen kdyby ty cyklostezky byly lepší.
Cyklisté bývají v Praze často lynčováni, protože komplikují již příliš hustou dopravu. Jenže projet bezpečně vytížené dopravní uzly bez metru cyklistického pruhu je opravdu náročné. Výbornou práci odvádí spolek AutoMat, který aktivně řeší s magistrátem a městskými částmi rozšíření cyklistických stezek pro Prahu. Párkrát jsem s nimi něco konzultoval a vždy perfektně spolupracovali. Na svých webových stránkách zveřejňují různé novinky, průzkumy, ale jsou zde i přehledné mapy cyklostezek a cyklopruhů. Pro aktivní ježdění doporučuji mobilní navigaci „Na kole Prahou“. Díky ní jsem opravdu pohodlně zdolal kopce Vítkova a bez problémů dojel až na Národní třídu. Je opravdu fajn projet si Prahu jinak, než v autě nebo veřejnou dopravou. Město, obzvlášť teď na jaře a v dobách uvolňování po koronavirové krizi, nabízí super možnost nasednout na kolo... i po sedmi letech.
