14°C
Pohlaví želv skalních je teplotně určené. „Když přitopíme na 32 °C, tak se vylíhnou samice. Při nižších teplotách máme samečky,“ vysvětluje vrchní chovatelka plazů Nataša Velenská. Jelikož jeden samec může oplodnit více »dam«, je žádoucí, aby se líhlo více samic než samečků. V inkubátoru je proto častěji horko.
Vajíčka chovatelé ukládají na rošt, a když už je jasné, že se želvička chystá vykouknout na svět, slabě vejce porosí vodou. „V přírodě čeká želva skalní s vylíhnutím na období dešťů, aby měla co žrát. Orosením ji ujistíme, že už je čas,“ objasňuje Velenská. V přírodě samice klade vejce jednou až dvakrát do roka. Tím, že chovatelé v Zoo Praha umí udělat období dešťů vícekrát za sebou, kladou zde želvy skalní tři až čtyři snůšky za sezónu.
»Lívancová«
Želva skalní, jejíž domovinou je jižní Afrika, je jediná suchozemská želva, která má měkký krunýř. Říká se jí proto také »lívancová«. Dokáže se vtěsnat do úzkých skalních puklin a štěrbin, odkud ji predátoři nemohou vytáhnout.
Tichý sex
Při páření většina želvích samců vydává typický hrdelní zvuk. Nápadníci želv skalních jsou ale i v extázi jako pěny. Jen na prázdno otevírají tlamu. Má to svůj velký význam. Protože tyto želvy nechrání tvrdý krunýř, snižují tak riziko, že na sebe a partnerku upozorní predátory.
Horolezci i paragáni
Želvy skalní jsou horolezci a paragáni zároveň. Dokážou šplhat téměř po kolmé stěně. Zpět na zem se dostanou parakotoulem. Nohy k tomu mají od přírody vybaveny takovými klouby, že dopadnou vždycky na všechny čtyři, na rozdíl od jiných želv, které po pádu z výšky přistanou obvykle na zádech.
Želvy obecně se na Zemi objevili před 220 miliony let, kdy zde vládli dinosauři. Od té doby se výrazně nezměnil ani jejich vzhled, ani způsob života.
