9°C
Dnešní doba už netabuizuje témata duševního zdraví, a je čím dál přirozenější, že se mnohé celebrity svěřují se svým bojem s nejrůznějšími chorobami mysli. „Nikdo nevěděl, že mám psychiatrickou diagnózu. Vždycky jsem vypadala hezky – načesaná a namalovaná. Ve skutečnosti se ale ve mně odehrávaly boje, o kterých nikdo netušil,“ prozradila v rozhovoru pro blog HateFree Lucie Vopálenská, držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky. Posttraumatickou stresovou poruchu, která ji zcela paralyzovala a omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci, u ní zapříčinil drzý lupič. Vloupal se totiž do jejího bytu jedné únorové noci, zatímco ona normálně spala v posteli!
„Probrala jsem se, v polospánku jsem se posadila na posteli - zatímco jsem byla úplně nahá, jen s krátkým tričkem pod prsa - a přede mnou na vzdálenost asi dvou kroků seděl na bobku přikrčený chlap. U mě v pokoji. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Myslela jsem, že mám halucinace. Tak jsem ze sebe vykoktala jen větu: ,Kdo jste? Co tady chcete?' A pak mě úplně šokovalo, že mi ten člověk odpověděl: ,Vždyť já už jdu',“ popisovala mrazivé chvíle. Zatímco následující večer už tento zážitek před svými přáteli líčila jako „veselou historku“, postupně se její stav zhoršoval.
„Přestala jsem nejdřív chodit do kuchyně, nešlo to. Měla jsem tam pak asi rok a půl nemyté nádobí. Nebyla jsem schopná ho umýt, tak jsem na to jen nalila nějaké chemikálie. Nebyla jsem schopná v tom bytě normálně spát. Čekala jsem, že ten člověk přijde znova. Do práce jsem ale chodila, přestože jsem pomalu nezvládala nic jiného. Bylo to to jediné, k čemu jsem se dokázala vybičovat,“ vysvětluje dnes, a dodává, že si sáhla až na úplné dno. „Měla jsem sebevražedné tendence. Například jsem chodila rozhánět ty strachy do lesa na houby. To mě bavilo. Ale byl tam se mnou i nůž. A já jsem se kolikrát přistihla, jak tam stojím s nožem v ruce a nemohla jsem se zbavit myšlenky, že ho do sebe prostě vrazím...“
Pobyt v psychiatrické léčebně ovšem jako stigma nikdy nebrala, naopak věděla, kde hledat pomoc, když se jí panické záchvaty vrátily po narození dcer. Tehdy začala pracovat na Českém rozhlase a tlak, co byl na ni vyvíjen, se jí zdál naprosto neúnosný. Cítila se naprosto vyhořelá a vysilovaly ji i rodinné problémy. „Začala jsem pít. Vždycky, když jsem přišla v jedenáct večer z práce, otevřela jsem si lahvinku, pak druhou a už to frčelo. Na uvolnění. Abych ten stres z práce, dětí, nákupů a domácnosti ze sebe sundala. Několik let jsem takhle popíjela a do toho se mi vrátily ty záchvaty. Myslela jsem, že to nedám. Tehdy jsem zašla za doktorem a řekla, že už nemůžu.“ I tentokrát se jí díky medikaci a péči odborníků podařilo své problémy překonat!
