Když jste dostala nabídku soutěžit v letošní řadě Tváře, váhala jste? Je to dost časově náročné a pěkná dřina…
Je to pořádná dřina a velký stres, ale strašně mě to baví. Já jsem věděla, že mě to bude bavit i že budu mít nervy. Takže nejsem překvapená. (směje se) A jestli jsem váhala? Neváhala, protože je to nádherná nabídka a já jsem hrozně ráda, že tady můžu být. Slyšela jsem, že se vybíralo z mnoha a mnoha adeptů, tudíž jsem šťastná, že to vyšlo. Jediné, co mi v první chvíli vrtalo hlavou, bylo, jestli to nervově utáhnu. Jsem totiž trémistka, to nepopírám…

Nepůsobíte tak.
Klamu tělem. V mládí jsem se potýkala s velkou trémou. Tu jsem se naučila jakžtakž ovládat, ale vystřídal ji pro změnu pocit zodpovědnosti, který se s přibývajícím věkem zvětšuje. Takže ve výsledku je to teď se mnou možná ještě horší než dřív. (směje se) Běžně cítím nervozitu jen před premiérou, ale Tvář, to je v podstatě premiéra každý týden. Navíc máme na přípravu málo času. Představte si, že původní interpret každou skladbu trénoval a zkoušel klidně několik měsíců, než s ní vystoupil. My na to máme pokaždé pár dní. To ve mně vyvolává stres. Ale absolutně svého rozhodnutí nelituju.

Ani na chvilku vás zatím nenapadlo, že jste se na to měla raději vykašlat?
Vážně ne. Já jsem tady šťastná. Jsou tu skvělí lidé, všechno funguje na naprosto profesionální úrovni, což v dnešní době není úplně běžné…

Sledovala jste předchozí řady? Lákalo vás to už tehdy?
Nesledovala jsem je pravidelně, ale když vyšel čas, podívala jsem se ráda. Před zúčastněnými jsem vždy vysekla poklonu a pochybovala jsem, jestli bych to zvládla. (směje se) Sice jsem už kdysi tančila ve StarDance, což by se mohlo zdát podobně náročné, jenže tam nezpíváte. Tady je potřeba skloubit všechno dohromady – pohyb, zpěv, herectví… I když i tehdy to byl extrémní zápřah, protože jsem kromě tanečních tréninků současně ještě zkoušela hlavní roli v muzikálu Hello, Dolly! na Slovensku, v Česku jsem točila Pojišťovnu štěstí. A mé dceři bylo teprve pět let, takže potřebovala plnou péči…

Teď ve vás slyším workoholika.
To asi jsem. Ale tehdy jsem si opravdu sáhla na dno, vzala jsem si toho na sebe moc. Dneska už jsem v tomhle směru přece jen rozumnější.

Takže tentokrát nemáte tolik jiné práce?
V létě bylo času víc, ale teď už začínají oprašovačky v divadle, představení, do toho stále točím seriál Modrý kód… Ale Tvář je bezesporu to nejnáročnější, o té se mi i zdává. A jsou to spíš »pěkné« noční můry než idylické, poklidné sny. (směje se)

Děsí vás některý konkrétní interpret, kterého byste si mohla vylosovat?

Děsí mě úplně všichni, takže nad tím radši moc nepřemýšlím. (směje se) Ale zároveň se na každou novou výzvu těším a jsem zvědavá, co přijde. Takový přístup mám nejen k Tváři, ale k životu obecně.

Máte už velkou dceru, která má jistě svůj názor. Řešila jste s ní svoji účast?
Jasně, je to už mladá žena a já se jí samozřejmě na názor ptala. Její reakce byla: „Jo, to je dobrý.“ A to je všechno. (směje se) Ale ona to myslela dobře a já teď jen doufám, že až to poběží na obrazovkách, nebude se za mě stydět. (směje se) Snad jí neudělám ostudu.

Kdysi mi říkal Martin Dejdar, který soutěžil v jedné z předchozích řad, že s ním pak děti odmítaly jít po ulici.
Trochu se bojím, že to tak nějak bude i u nás. (směje se) Uvidíme, beru to s humorem.

Zmínila jste před chvílí seriál Modrý kód. Tam hrajete starostku, takovou asertivní potvoru, řekla bych…
Ano, je to taková sebevědomá dáma, která jde vždycky tvrdě za svým cílem. I když je to většinou pro dobro její dcery, což ji trochu omlouvá.

Ve vašem případě to ale zdaleka není výjimečný typ role. Takové postavy hrajete často. Přitom naživo nijak razantně nepůsobíte.
Já nejsem potvora. (směje se) I když mi to bylo samozřejmě na základě těch rolí mnohokrát přisuzováno. Jsem ale v civilu úplně normální člověk, někdy bych řekla, že možná až moc slušný a jemný. A očekávám slušnost a galantnost i od druhých, mám ráda, když se k sobě lidi umí hezky chovat. Nemám potřebu bít se v hruď, být arogantní a cpát se někam za každou cenu. To mi opravdu není vlastní, patří to k rolím, které hraju. Ale když je to nutné, razantní být umím a dokážu se situaci postavit. Nejsem žádná opečovávaná kytička, musím toho hodně zvládat. Peru, žehlím, vařím, nakupuju, posekám trávník, starám se o dům, dceru, maminku, koně, o psy…

Zvládáte i mužské práce?
Jistě. Nevypadám, že? Já se oblékám a upravuji jako jemná žena, ale můj způsob života je tak nějak půl napůl. Jsem jedináček, takže jsem byla vychovávaná trochu jako kluk a holka dohromady. Táta mě vedl ke klučičím zálibám i způsobu práce. Ovšem maminka ve mně zas živila tu holčičku, tak se to hezky propojilo. A pak mě k tomu přivedl i život. Když jsem se rozvedla, musela jsem být máma i táta v jednom. Aby nedošlo k mýlce, má dcera tátu má a je to skvělý táta. Ale byly doby, kdy jsme spolu moc dobře nevycházeli, takže minimálně ve své domácnosti jsem se musela vždy o všechno postarat já.

To by zrovna do vás řekl málokdo. Fakt jste spíš prototypem jemné ženy.
To jsou mimikry. Jistě, umím být za dámu a jsem jí ráda. Ale taky ráda relaxuju v lese nebo chodím na ryby. To miluju, rybaření je úžasná záležitost.

To vás baví? Mně to vždycky přišlo jako hrozná nuda.
Vůbec ne! Nuda to není ani zdaleka, vždyť tam se pořád něco děje. A když náhodou neberou, jdete si zaplavat. Navíc je tam božský klid a ticho. Já jsem z hudební rodiny, tatínek byl sólový houslista a každý den pět hodin hrál. Vyrostla jsem v hudbě a asi i kvůli tomu dneska miluju ticho. A to najdete málokde, odevšad se na nás dnes valí hluk.

VIDEO: Kateřina Brožová rozhodně není na ocet! Má už za Soukupa náhradu?