19°C
Podzemní protiatomový kryt Bezovka, který se rozléhá prakticky pod celou Parukářkou, vznikal v 50. letech 20. století. Kolaudován byl až v roce 1967. „Kryty, jako je tento, byly budované po druhé světové válce s ohledem na to, aby dokázaly uchránit před atomovou bombou, což byla tehdy nejničivější známá síla,“ vysvětlil Petr Koníček, který je u Správy služeb hl. m. Prahy vedoucím Odboru protipovodňové ochrany a úkrytu civilní ochrany (CO).
Menší podzemní město
Spolu s Bezovkou se na území hlavního města nachází dalších 191 podobných krytů, většinou pod civilními domy, součástí systému je i metro. Bezovka je v Praze 3 největší a také jedním z největších v hlavním městě. Původně byla budována pro úkryt žáků z žižkovských škol, dnes je určena i dospělým. Vejít by se do ní v případě ohrožení mělo až 2 500 lidí.
Dovnitř vcházíme nenápadným vstupem z Prokopovy ulice dlouhou chodbou. Hned po vstupu nás v nynějších vedrech „zchladí“ příjemná atmosféra podzemí. „Udržuje se zde konstantní teplota 20° Celsia,“ vysvětlil Koníček. Chodba končí drobným zakřivením a masivními pancéřovými tlakovými dveřmi. Za nimi se rozprostírá síť několika chodeb, které už fungují coby kryt.
„Při jaderném výbuchu vzniká světelné záření a tlaková vlna. Proto jsou chodby lomené, aby se tlaková vlna mohla tříštit,“ uvedl Koníček. Jelikož jsou stěny bunkru vyztužené třemi metry tlustými železobetonovými stěnami, nad nimiž se ukrývá až desetimetrová masa hlíny a skály, proniknout by dovnitř nemělo ani radioaktivní záření.
Třídenní azyl
Při postupu dále do útrob krytu zjišťujeme, že prostředí je vesměs neměnné. Dlouhé prostorné chodby, okolo kterých jsou v místech tu a tam menší místnosti určené na skladování nejrůznějších propriet, dráty vedené po stěnách a roury nad hlavami. Rozlehlou halu, kde by lidé v případě ohrožení měli pobývat, byste tu hledali marně.
Největší protiatomový kryt Bezovka se nachází několik metrů pod povrchem Parukářky. Málokdo ví, že se v jejích útrobách nachází spletitý systém chodeb vybavených nejrůznější zachovalou technikou, a ještě málo ví o obyvatelích, kteří v ní přebývají. David Zima
„V případě vyhlášení pohotovosti by lidé přebývali na chodbách,“ uvedl Koníček. „Na základě rozhodnutí bezpečnostní rady státu se kryty zpohotovují, což může nastat přibližně 24 až 48 hodin po vyhlášení mimořádného stavu. Během té doby se do krytu musí navozit nezbytný materiál, balená voda, lavice, které jsou určené pro obyvatele. Ty mají být rozprostřeny podél chodeb pro potřeby obyvatel.“
Podzemní kryt je napojený na standardní elektrickou i vodovodní síť. V případě nouze si však může po určitý čas vystačit i s vlastními rezervami. „Kdyby například došlo k bombardování, kanalizace krytu se hermeticky uzavře, aby do ní nezatékaly nečistoty zvenku v případě narušení kanalizační sítě. Když je potrubí přeplněno, pod tlakem se vypouští,“ prozradil Koníček.
V takovém případě by obyvatelé byli odkázání na vlastní zdroje vody, kterou by se nouzově napustily dvě podzemní nádrže, každá o objemu 150 tisíc litrů. Taková voda by byla určena především pro mytí rukou nebo splachování toalet, které se v prostorách krytu samozřejmě také nachází. Předpokládá se, že by měl být schopen lidem posloužit zhruba 72 hodin čili tři dny. Mohl i více, „ale lidé by měli problém vydržet to především z hlediska psychiky,“ líčí Koníček.
Soudruzi mysleli na vše
Z psychických důvodů mysleli tehdejší stavitelé i na to nejhorší – úmrtí. I když to zní překvapivě, součástí podzemí je totiž i místnost, která by suplovala potřeby márnice, kam by se ukládala mrtvá těla. Máloco umí s psychikou zamávat tolik, jako strávit i třeba pouhou hodinu vedle nebožtíka, obzvláště ve stísněných a setmělých prostorách.
Denní světlo v nedohlednu
V případě dobrého zásobení vodou i potravinami, které by si ovšem lidé správně měli nosit v evakuačních zavazadlech, by zde klidně mohli přečkat i více dní, snad i týdnů. V případě výpadků elektřiny jsou v podzemí dva dieselové agregáty z roku 1959, které mohou produkovat elektřinu, zrovna tak jako obstarávat nezbytnou cirkulaci čerstvého vzduchu.
„Když by venku náhodou bylo nedýchatelně a nemohl by do podzemí být přiváděn čerstvý vzduch, zařízení by se přepnulo na cirkulaci vnitřního oběhu,“ uvádí Koníček. Kdyby došlo na to úplně nejhorší – tedy dlouhodobý výpadek elektřiny a nedostatek nafty, která by zásobovala generátory, je možné stroj pro cirkulaci ovzduší rozpohybovat i „ručně“.
Z rozvleklého labyrintu pravoúhlých chodeb docházíme do kruhové místnosti s postranními schodišti paralelně stoupajícími vzhůru k povrchu. Jedná se o jednu ze dvou odvětrávacích věží. Od denního světla nás dělí více než 15 metrů. Zároveň jde o jeden z několika možných výstupů, tento se konkrétně nachází poblíž Jeseniovy ulice. V celém komplexu jich je více a jsou mimochodem dobře rozeznatelné i z povrchu.
Na Žižkově to žije i pod zemí
V úvodu jsme se zmiňovali o tom, že i v podzemí si to „žije“ svým životem. Nedělali jsme si legraci. Zhruba uprostřed podzemního komplexu se nachází jakási centrální místnost, která v současnosti funguje jako zázemí pracovníků úkrytů CO, kteří se o kryty starají, aby byly v případě nouze funkční. Prostory Bezovky mimochodem v současnosti využívá i Policie ČR, takže se nedá říci, že by kryt ležel ladem a nevyužit.
Každopádně v podzemí žijí i „domácí“ mazlíčci pracovníků úkrytů CO. Nejedná se o krysy či potkany. Jsou to rybičky v akváriích a papoušci! „Většinou se jedná o zvířata, která někdo dostal, ale nevěděl co s nimi, tak je odložil,“ vysvětlil Koníček. Pracovníci CO se jich ujali a s veškerou péčí se o ně láskyplně starají v prostorách, o jakých se jiným jen může zdát. A že by jim snad prostředí, kam slunko nesvítí, nesvědčilo, vyvrací fakt, že se ve zdraví dožívají takové délky života, jaká je u jejich zvířecích kamarádů normální.
