14°C
Díky zápalu Martiny Vackové Pražané už čtvrtým rokem sledují nejlepší snímky australské kinematografie v rámci Aussie festivalu a dva roky navíc i novozélandskou tvorbu v rámci Kiwi festivalu. „Do Austrálie jsem se poprvé vydala v roce 2002 studovat angličtinu. Uměla jsem z domova tu školní a pořád jsem měla pocit, že se nedokážu rozmluvit. První dny byly tak hektické a náročné se školou a hledáním práce, že jsem vůbec neměla čas přemýšlet o nějakých rozdílech s Českem,“ rozpovídala se o svém prvním australském zážitku.
Nový svět
„Rovnýma nohama jsem skočila do úplně jiné kultury a jediné, na co jsem myslela, bylo to, že to nějak musím zvládnout. Jako příklad velkého rozdílu, co jsem byla schopná postřehnout, může být třeba detail, že tam kolem letiště a v okolí rostla volně oranžová kytka strelicie, která se u nás prodávala draze jako exotická v květinářství,“ vyprávěla, jak ji jiné prostředí a kultura doslova nadchly.
Nápad vytvořit filmový festival se zrodil ale až o dvanáct let později. „To přišlo nenápadně v únoru 2014 v Austrálii, když jsem tam připravovala festival českých a slovenských filmů. Vracela jsem se v březnu do Prahy a jako film na rozloučenou jsem viděla v kině v Sydney horkou novinku Stopy, o kterých jsem věděla, že bych je chtěla ukázat v Praze,“ svěřila, že pak v září se vrátila do Austrálie na český a slovenský filmový festival, kde si byla čím dál jistější, že vytvořit Aussie film fest bude dobrý nápad.
Myslela jsem, že není vhodná doba
Pak si ale řekla, že posečká raději rok. „A doslova v tom okamžiku mě potkala kolegyně, s níž jsme vytvořili první týmovou dvojici, a říká, víš, jak jsi mluvila na jaře o tom festivalu, já bych ti s tím projektem ráda pomohla... A pak to šlo velmi rychle, zase jsme do toho skočily rovnýma nohama, vybraly ke Stopám další dva výborné filmy a testovaly je na divácích. Ohromný divácký zájem nás přesvědčil, že pokračovat budeme. Za dva roky jsme přidali do týmu další nadšence a novozélandskou kinematografii, protože obě země tvoří přirozený celek,“ těší se teď po čtyřech letech.
Australské filmy jsem ráda neměla
Sama ale přiznává, že dlouho nemohla australským filmům přijít na chuť. „Do kina jsem chodila na filmy evropské nebo americký mainstream a australským se vyhýbala s představou, že jsou nezáživné. Pak jsem si říkala, že bych přece jen měla vědět o australském filmu víc, a začala na něj s lehkým sebezapřením chodit do kina, koukala na něj v televizi nebo si ho půjčovala na DVD. A jak jsem ho začala blíž poznávat, získával si mě a doslova jsem mu propadla,“ říkala dnes se smíchem Martina Vacková.
A přestože si můžeme myslet, že v Austrálii mají lidé naprosto odlišnou mentalitu, dle Martiny to tak není. „Já si totiž po zkušenostech z pobytu v Austrálii myslím, že všichni lidi jsou stejní. Dokonce nepodporuju ani otřepanou frázi, že Australané se pořád usmívají a Češi ne. Češi se usmívají taky. Možná bych řekla, že Australané jsou bezprostřednější v komunikaci. Možná je to tím, že Austrálie je multikulturní a plná cizinců a ti se prostě nějak domluvit spolu musí.“
