Tradice rodiny Štěpánků ve výrobě keramických děl sahá do 18. století. Kromě výrobních postupů a tvarů se však změnily především poměry. Když Petr nastupoval dráhu svých předků, pln optimismu netušil, co mu přichystá budoucnost: dluhy, zneuznání, finanční krizi. Také však okamžiky, na které může být hrdý. Ale hezky popořadě.

Nadšení elektrotechnikou

„Odmalička jsme si hráli v hrnčírně, která patřila mému dědečkovi. S hlínou jsem byl spjatý od dětství, a právě tehdy jsem se jí tolik nabažil, že mne to řemeslo později ani tolik nelákalo,“ vysvětluje Petr Štěpánek. Proto se vyučil elektromechanikem a pracoval jako montážník.

Montoval například kabely, serva a motory v modřanském cukrovaru, aby mohl vůbec fungovat. „Na stavbách byl neustálý nepořádek, špína a zima,“ vzpomíná Štěpánek. Proto se poohlížel po lukrativnějším umístění. Nakonec zakotvil ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMS), který se zabýval rozvojem výpočetní techniky.

Vyslyšení srdce i tradice

Už tehdy, ve druhé polovině 80. let, chodil vypomáhat svému otci, který provozoval živnost s keramikou. „To byl o keramiku velký zájem. Právě tam jsem se prakticky vyučil,“ uvádí Štěpánek, podle kterého se umění řemesla v jeho rodu dědilo z generace na generaci. I tak si dlouho nedovedl představit, že by se jednou keramice věnoval naplno. V 90. letech však nastaly změny.

Po revoluci začala restrukturalizace nejrůznějších profesí, což se dotklo i mne. Oddělení, kde jsem pracoval, zrušili,“ krčí Petr smířlivě rameny. Jeden čas se tak živil jako topič a snažil se zároveň svému tatínkovi vypomáhat v jeho dílně. Než aby dělil svůj čas mezi dvě povolání, nakonec se rezolutně rozhodl, že na tradici svých předků naváže.

Vstříc smělým plánům

Sám si zbudoval dílnu v pražských Dejvicích. Už od počátku měl v úmyslu tvořit něco odlišného, co by se vymykalo normálu. „To, co táta dělal přes 30 let, dělali i všichni ostatní,“ říká. Zpočátku se mu dařilo a jeho dílna léta prosperovala. Dokonce k němu chodili i učňové pro nezapomenutelné zkušenosti i inspirace. Štěpánek totiž vymýšlel nové tvary, nové výrobky, nové barevné designy.

To ale bylo ve výsledku kamenem úrazu budoucích let. „Dříve byla keramika řemeslem. Jenomže potom z toho státní úředníci udělali volnou živnost, čímž řemeslu ublížili,“ udává Štěpánek. Po revoluci se totiž na tvorbu keramických děl vrhl při vidině snadného výdělku prakticky kdekdo. Jakmile se přitom u jedné dílny objevila větší poptávka po konkrétním produktu, konkurence ho „obšlehla“ a vydělávala na něm sama.

V současnosti je dílna schopná vytvořit zhruba 300 druhů různých keramických výrobků - od váz přes drobné dekorace, nádobí či kuriozity.
V současnosti je dílna schopná vytvořit zhruba 300 druhů různých keramických výrobků - od váz přes drobné dekorace, nádobí či kuriozity.
Autor: David Zima

„Pak si člověk říká, jestli má smysl něco vyvíjet,“ vzpomíná pan Štěpánek s odstupem let nad vynaloženou energií. Právní řešení zavrhl už tehdy. „Nejen že by se soudy vlekly dlouhý čas, ale bylo by problematické ten koncept prokázat, protože v takových případech záleží na detailech. Stačí, že uděláte ouško hrnku napravo, konkurence udělá přesně tentýž hrnek s tím rozdílem, že ouško bude nalevo, a podle soudu by mohlo jít o dva rozdílné produkty,“ krčí keramik rameny.

Na pokraji zkázy

K boji s konkurencí se přidaly i problémy s financemi. Odběratelé místo za hotové kupovali na faktury, které odmítali proplácet. Hodně jich přitom dluží dodnes. Tak se Štěpánkova dílna dostala rázem do finančních problémů, protože neměla finance na materiál. „Kvůli nastřádaným dluhům, které nám odběratelé neplatili, jsem si pomalu nemohl koupit ani toaletní papír,“ říká Štěpánek. Propustit zároveň musel i řadu svých zaměstnanců, protože je neměl zač platit. Nakonec jej okolnosti dohnaly k úplnému zavření dílny. Naštěstí jen dočasně.

Nový začátek

Živnost mu zachránil až rok 2015. A v podstatě náhodou. „Tehdy ke mně jednou přišla milá osmdesátiletá babička, která mě poprosila, zda bych jí nepomohl vyspravit jeden předmět,“ líčí pan Štěpánek. „Nakonec se ukázalo, že jde o rozpékač jablek, který byl na trhu už za první republiky. Paní přitom souhlasila s tím, že bychom jej následně mohli začít vyrábět,“ popisuje keramik. Z rozpékače jablek se v tuzemsku stal hit a pan Štěpánek mohl znovu fungovat se svou dílnou. Dodnes zájemcům nabízí svých 300 nejrůznějších keramických produktů, které jsou originální jak svým poctivým ručním provedením, tak i barvou. Navíc má stálé a spolehlivé odběratele.

Denně se u nás nyní protočí asi 100 kilogramů kvalitní české hlíny,“ uvádí Štěpánek. Práce ho i za ta léta a prodělaný stres stále baví, nepovažuje ji za rutinu. Přesto si je právě na základě svých zkušeností jist jedním. „Upřímně doufám, že mé děti nebude tohle řemeslo svádět. Dnes už tu práci málokdo ocení, i když je to krásné řemeslo a doposud mě neomrzelo. Je ale nezměrně těžké se jím dnes uživit,“ uzavírá keramik.
Fotogalerie
19 fotografií