14°C
V úterý Ordinace slavila, vysílal se už její tisící díl. Vy v ní hrajete od úplného začátku, téměř třináct let. Napadlo vás tehdy, že by to mohlo trvat tak dlouho?
Já už jsem taková fosilie. (směje se) Samozřejmě mě vůbec nenapadlo, když jsem v Ordinaci začínala, že by to mohlo vydržet tolik let. Ani že vydrží samotný seriál, natož já v něm.
Kdybyste už tehdy tušila, jak dlouhodobý projekt to bude, šla byste do toho?
No jasně, proč ne? Já měla tehdy spíš jiný problém, nechtěla jsem totiž vůbec točit televizní seriál. Byla jsem takový ten pomatený herec, co se na seriály díval skrz prsty. Myslela jsem si, že se pro takovou komerci nehodím, že patřím do divadla… A takhle to dopadlo! (směje se) Problém je, že jen divadlem se u nás moc nedá uživit.
Třináct let je dlouhá doba, neprošla jste syndromem vyhoření?
Herecké povolání má výhodu, že není stereotypní. Nesedím někde od devíti do pěti v kanceláři. Ale nebudu popírat, že i já jsem měla chvíle, kdy mě ta práce moc nenaplňovala. Když Lucie neměla žádnou zajímavou dějovou linku, nikam se neposouvala, to mě štvalo. Ale naštěstí jsem vždycky dělala i jiné věci – divadlo, muzikály…, kde jsem se učila něco nového, to mě baví ze všeho nejvíc.
V Ordinaci se protočila celá řada herců, většina jich ale byla dřív, nebo později odejita. Proč myslíte, že Lucie ne?
Protože je nekonfliktní. Navíc to není hlavní postava, ty se mění častěji. Teda krom Péti Rychlého, ten stále drží. (směje se) Lucie je takový katalyzátor, spoustu problémů řeší ostatní postavy u ní v baru. To prostředí hospody je dost vděčné.
Lucie je kladná hrdinka, nezahrála byste si radši nějakou mrchu?
Samozřejmě že záporné postavy jsou vděčnější. Herec si je víc užije a i diváci je vlastně mají radši. Ale takhle dlouho bych mrchu hrát nechtěla. Občas si nějakou vystřihnu v divadle, a to mi stačí. Mě totiž role, které hraju, dost ovlivňují. Třeba když jsme hráli v Divadle Kalich hru Zabiják Joe, byla to pro mě regulérní procházka peklem. Když tu postavu prožijete a jen ji technicky neodehrajete, stejně vám trochu vleze pod kůži. Takže díkybohu za hodnou Lucii. Být to potvora, těch 13 let bych asi nedala. (směje se)
Z Lucie už se pro vás stala určitá škatulka. Neštve vás to?
Trochu mě štve, nebo spíš mrzí, že jsem možná kvůli tomu pro filmové režiséry v podstatě neviditelná. Jsem ta z Ordinace. Ale čert ví, jestli by to bylo jinak, i kdybych v Ordinaci dávno nehrála. Netuším, jak uvažují lidé, kteří o obsazení filmů rozhodují. Kdybych se ale mohla narodit znovu, ráda bych, aby to bylo v zemi, kde je zajímavějších hereckých příležitostí víc.
Chtěla jste vždycky být herečkou?
Vždycky, od první třídy jsem na otázku, čím chcete být, odpovídala pořád stejně. Jen ve třetí třídě přišel zlom, to jsem chtěla být prodavačkou v Tuzexu, abych si mohla pořídit plísňáče. (směje se) Ale pak jsem se zas vrátila k herectví.
Ordinace vás proslavila, prý jste ale v civilním životě ráda za tzv. šedou myš, kterou lidi nepoznávají. Jde to vůbec?
To víte, že jde, stačí se ráno nenalíčit. (směje se) Ale je to tak, já v práci nechám dost energie a v soukromí ji potřebuju zase dočerpat. Takže jsem spíš uzavřenější, ráda jsem někde zalezlá a čtu si, nevyhledávám žádné akce a večírky. Jsem založením introvert. Ale jak říkám, jen v soukromí, na jevišti je to něco jiného. Tomu, aby vás sem tam někdo na ulici neoslovil, se ale asi těžko vyhnete. Občas se to samozřejmě stává, ale zas rozhodně ne třikrát denně. Tady v Praze jsou lidi takoví zachmuřenější, pořád někam spěchají a moc se nerozhlíží kolem sebe. Ale jistě, čas od času na mě někdo zavolá „ahoj, Lucko“ a pak se omlouvá, že mi tyká, že se vlastně neznáme. (směje se) Veskrze je to vždycky příjemné.
Žádnou špatnou zkušenost s fanoušky nemáte?
Nemám, ale to bude hodně tím, že Lucka prostě nikomu nevadí, nikomu neškodí. Tak mi lidi nemají za co nadávat. Jediný, kdo má kvůli Ordinaci trochu problém, je můj táta. Žije v Písku, kde chodí do místní hospody, kde už se za ty roky všichni znají. No, a protože měla Lucie už tři svatby, kamarádi ho pokaždé donutili koupit celé hospodě pití, protože se mu přece vdává dcera. (směje se)
Lucie prošla velkou proměnou, ze ztřeštěného trdla se stala rozumná ženská. Co Ivana Jirešová? Jak ta se za ta léta změnila?
Uf, to je těžká otázka… Určitě jsem taky prošla velkým vývojem. A cesta to nebyla vždycky jednoduchá. Naštěstí mám ale dobrou povahu v tom, že se ze všeho dokážu vyspat, oklepat a snažím se vidět věci pozitivně. I když je to občas těžký, v osobním životě jsem neměla zrovna na růžích ustláno, ale ustála jsem to dobře a jsem na sebe pyšná, mohlo to rozhodně dopadnout hůř. A už se moc těším, co mi osud přinese dál, věřím, že to bude úžasný. Na svůj super život teprve čekám. (směje se)
Říkala jste, že nejste večírkový typ. To jste nebyla ani na začátku kariéry?
Takové ty klasické večírky mě nebraly nikdy. Mě bavilo jít si zatancovat, a tím myslím fakt protancovat noc až do rána. (směje se) Jenže netancuju jen tak na něco, jsem odkojená housem a ten popík, co dneska všude hrají, mě štve. Už jsem si párkrát říkala, že bych zas po letech vyrazila někam, kde hrají tu moji hudbu, jenže nemám s kým. Kamarádům se nechce a přece nepůjdu s nějakým chlapem, abych mu pak řekla: Tak jo, já jdu tancovat, tak se tady měj!
To jako vážně neslezete z parketu?
Bývalo to tak, prostě jsem se protančila do rána. A nepotřebovala jsem k tomu žádné drogy, většinou jsem frčela jen na mattonce. (směje se)
No a proč už to neděláte? Je to věkem? Nedávno jste překročila čtyřicítku, vnímáte to?
Nevnímala jsem to jako nějaký milník v den čtyřicátých narozenin, ale je fakt, že poslední dobou si ten věk uvědomuju víc než dřív. Jednak při pohledu do zrcadla, vrásek je čím dál víc, jednak jinak uvažuju než ve dvaceti, vedu jiný způsob života… Ale v tom posledním bodě třeba cítím, že bych to měla změnit.
Jak to myslíte?
Přijde mi, že už dost dlouho jedu v zajetých kolejích, a chtěla bych to vlastně jinak.
Děláte pro to něco?
Snažím se být otevřenější, neuzavírat se do sebe, což je s mojí povahou dost těžké. Začínám cíleně víc chodit mezi lidi, i když bych třeba raději byla pohodlná a zůstala doma. Víc se koukám kolem sebe a vím, a cítím, že bych v životě chtěla dělat ještě něco dalšího…
Co?
Přesně nevím… baví mě spousta věcí: jóga, kosmetika, cestování, vaření, osobní rozvoj… Přála bych si vymanit se ze svých stereotypů, při plnění každodenních povinností se vám občas stane, že tak zapomenete, kdo vlastně jste a co chcete. Já si uvědomuju, že mám také sklon nechat se unášet. A právě na tom se teď snažím zapracovat. Vlastně se tomu asi říká krize středního věku.
K čemu vedete svou dceru?
Já se Sofi i snažím vést ke spoustě věcí. Třeba k tomu, aby nepolykala zbytečně léky, protože spousty zdravotních problémů se jde zbavit i jinak než za použití chemie. Taky ke zdravému stravování, ale tam je to těžší, protože nemůžu ovlivnit, co jí ve škole. Navíc ona má ráda i nezdravé věci, je ve vývinu, a když babička přiveze mazanec, tak ho sní půlku na posezení. A já jenom úpím, že do sebe cpe takové množství bílé mouky, a jsem samozřejmě za největšího tyrana. (směje se) Myslím, že bych jí uměla předat spoustu věcí, kdyby mě poslouchala…
Neposlouchá?
Ne. Už je v pubertě a upřímně, je to někdy těžký. Já měla sama dost ostrou pubertu a zoufalý táta mi tehdy říkal: „Počkej, tvoje dítě ti to jednou vrátí!“ A už je to tady. (směje se)
Jak ostrou?
Takhle rychle mě nic konkrétního nenapadá. Ale já byla od čtrnácti sama v Praze kvůli škole, bydlela jsem na intru. Neměla jsem nad sebou ten dohled, což běžně děti v tom věku mají. Takže jsem asi zvlčila, rodiče jsem neposlouchala, všechno jsem si dělala po svém. Byla to samá revolta a vzdor. Upřímně, na ta studentská léta nevzpomínám moc hezky. Když si představím, že by Sofi měla třeba za půl roku odejít z domu, jako to bylo u mě…
Má nějakou tendenci se vydat ve vašich šlépějích?
No to snad ne! (směje se) Ale kdyby se rozhodla, tak co bych nadělala… Rozhodně bych ji v tom nijak výrazně nepodporovala. Asi jsem v tomhle přísnější, než by byla máma, která tu profesi nezná. Vím, jaká je konkurence, kolik úsilí stojí, že se člověk nesmí flákat. Ona má teď jako teenager pocit, že může odfláknout cokoliv. (směje se)
Jste spíš přísný rodič?
Asi ano. Moje maminka mi někdy říká, že až moc. Snažím se být důsledná a krotit svoje emoce. Děti jsou občas schopné využít veškerých prostředků, aby dosáhly toho, co chtějí. (směje se) Kéž by proti těm pubertálním žádostem existoval nějaký skafandr.
Takže nemáte tendenci ji rozmazlovat a dopřát jí cokoliv, abyste jí kompenzovala, že s ní nejste nonstop, když ji máte s jejím otcem ve střídavé péči?
Tyhle tendence jsem měla, když byla malá. A bylo to přesně z toho důvodu, který zmiňujete. Ale naštěstí mi došlo, že to tak dělat nelze. Už je velká a chytrá a jen by toho zneužívala. Navíc nemůžete žádnému dítěti dopřát všechno, na co si vzpomene. Vždyť byste ho zničila, ublížila mu. Co by z něj vyrostlo?
Už je Sofie ve fázi, kdy jí její maminka přijde trapná?
Nevím, jestli obecně, ale někdy mi řekne, že jsem trapně oblečená. (směje se) Jindy je ale zas úplně boží. Jak už je větší, stává se z ní parťák. Takže když mi třeba nevyjde nějaká práce, tak si se mnou zanadává, jakože: „To jsou teda blbci, mami, vždyť ty ses na to skvěle hodila!“ Nebo: „To beztak nebylo pro tebe, to by tě nebavilo.“ To je skvělý.
Myslíte, že je po vás?
Ne. Přijde mi, že geneticky jsem se tam moc nepodepsala. (směje se) Ona je spíš extrovert, takový střelec, i tu hudbu má ráda úplně jinou. Řekla bych, že nás spojuje sociální cítění, máme rádi lidi, přírodu, zvířata. Temperament a úvahy o životě máme hozeny úplně jinak. Já mám ráda ticho. Což je vtipné, když si Sofi domů ještě přivede pár kamarádek. Ticho a partička puberťaček, to nejde k sobě. (směje se) Ze mě se pak stává nervní saň, co vyžaduje klid a holkám rychle vezmu iluze, že v reálu jsem ta hodná maminka jako Lucka z Ordinace. (směje se)
A přes všechny tyhle svoje introvertní povahové rysy jste před rokem soutěžila v show Tvoje tvář má známý hlas. To mi nejde moc dohromady.
Ale to byla práce, to je něco jiného. A bavilo mě to, chtěla jsem si to vyzkoušet.
Těsně poté jste ale nadšená nebyla. Říkala jste, že jste si to vlastně moc neužila.
Ta samotná vystoupení mě moc bavila. Co mi vadilo, bylo bodování, to dělalo mezi lidmi dusno. Ať každý tvrdí, co chce, je to tak. To se mi nelíbilo, ale ta práce a celý tým, to bylo úžasné!
Ještě jedna věc mi k té vaší lásce k tichu a klidu nesedí, prý jste vždycky chtěla velkou rodinu. Pořád byste si přála další dítě?
Přála. I když vím, že miminko a ticho se vylučují. (směje se) Jen si nejsem jistá, že by to moje tělo ještě zvládlo, přece jen už mi není dvacet. Ale dneska už to není nic tak výjimečného, že mají ženy děti i v pozdějším věku. Takže ano, druhé dítě bych neodmítla. (směje se)
A co svatbu? Abyste dotáhla tu svou seriálovou Lucii.
No počkejte, já byla vdaná jednou, Lucie je třikrát! Tak jestli vám něco můžu s čistým srdcem říct, je to, že další dvě svatby už určitě nechci. (směje se) Ale ještě jednu další, proč ne…
Očima autorky
S Ivanou jsme se sešly v kavárně na okraji Prahy předtím, než musela na zkoušku muzikálu Shrek. Byla milá, hodně se smála a vypadala výborně, klidně byste tipli o deset let míň. K sobě je ale místy možná až moc kritická, přitom to vůbec není potřeba. Jak sama říká – je totiž hypersenzitivní.
Video: Rozpálí vás: Herečka z Ordinace ukázala sexy křivky při józe!
Rozpálí vás: Herečka z Ordinace ukázala sexy křivky při józe! Karel Dlabač
