Stát děti nekrade, do kojeňáků je odkládají sami rodiče. Experti: Musíme to zastavit

„Řešení otázky (ne)umísťování dětí do kojeneckých ústavů je jednou z priorit rezortu MPSV. Proto se uskutečnila schůzka ministryně Němcové a ministra Vojtěcha. Aktuálně probíhají také jednání s dalšími odborníky. MPSV dlouhodobě kritizuje možnost zejména dobrovolných neomezených pobytů v těchto zařízeních, které tvoří více než 80 % všech pobytů. Z toho důvodu chceme s ministerstvem zdravotnictví diskutovat i tuto otázku a navrhnout systémová řešení,“ uvedla pro Blesk Zprávy mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Barbara Hanousek Eckhardová.

Problematicky kojenecké ústavy vidí i SOS dětské vesničky. „My provozujeme zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jedno v Praze a dvě v Karlových Varech. Podmínky pro dobrovolné pobyty dětí na žádost jejich rodičů máme trochu jiné než kojenecké ústavy. Nemůžeme dítě přijmout na neomezeně dlouhou dobu, musíme spolupracovat se sociální pracovnicí, která zjišťuje, zda se situace nedá řešit jinak,“ uvedla pro Blesk Zprávy regionální ředitelka pro Prahu Kateřina Šlesingerová z SOS dětských vesniček.

Podle ní je často potřeba řešit samotný problém, který přiměje rodiče, že se dítěte chtějí vzdát. Ať už ztrátu bydlení, zdravotní problém na straně rodiče, léčbu ze závislosti, finanční problémy či jiné překážky.

Opoždění ve vývoji, špatné navazování vztahů

Pokud toto všechno selže, tak je prý dobré brát v potaz, že existuje řada dalších možností kromě ústavní péče. „Pak je potřeba zajistit péči, přednostně rodinnou. Například najít příbuzné, kteří by se o dítě starali dočasně, nebo i trvale, a pokud není možné najít někoho z rodiny, pak připadá v úvahu pěstounská péče na přechodnou dobu. Takových pěstounů je po republice už asi 700 a většinou se najde někdo, kdo by měl zrovna volnou kapacitu, aby mohl dítě přijmout,“ vysvětlila Šlesingerová.

„Kojeňáky“ dětem nenahradí rodinu, zlobí se SOS vesničky. Ministryně chce ústavy zachovat

Stres, změna myšlení a ústavy

Důsledky pobytu v kojeneckých ústavech jsou dlouhodobě známé, a na toto téma proběhla i řada výzkumů. Zejména v prvních dnech a měsících života jde vývoj dítěte hodně rychle, důsledky umístění v ústavu jsou pro něj v tu chvíli nejzávažnější. Je to třeba opoždění ve vývoji, nedokáže navazovat vztahy. Navíc nemá jednoho člověka, se kterým by si mohlo vybudovat pevnější citové pouto.

Podle psycholožky Jany Kovarovicové se děti rodí bezmocné, zcela odkázané na péči svých matek. Stejně jako řada jiných orgánů, ani jejich mozek není ve chvíli narození zralý. Novorozenec se neumí sám uklidnit a zahnat strach. K tomu potřebuje náruč své matky. Silné citové pouto, které vzniká mezi dítětem a jeho matkou od prvních okamžiků života, tak vlastně zajišťuje dítěti pocit klidu a bezpečí, ve kterém může jeho mozek nerušeně vyzrávat a rozvíjet se.

Jaroslav poslal sestře dojemný vzkaz. Dvojčata rozdělila adopce před 60 lety

„Pokud tomu tak není a dítě je dlouhodobě ponecháno ve stresu bez útěchy (což se děje i v ústavním prostředí, kde má jedna teta povinnost pečovat o několik dětí najednou), jeho mozek se vyvíjí odlišně a dítě si ponese následky po celý život. Mozek dítěte s raným vývojovým traumatem se kvalitativně i kvantitativně odlišuje od mozku dětí, kterým se dostalo dobré péče; lze tedy říci, že děti, které prošly ústavní péčí nebo zanedbáváním, týráním či zneužíváním ve své biologické rodině, myslí tzv. odlišným mozkem,“ uvedla pro Blesk Zprávy psycholožka.

Existuje věk, kterému ústav nevadí?

Stres je podle odbornice pro mozek toxický. Ve stresu se vylučují stresové hormony (kortizol, adrenalin a noradrenalin), které sice v malém množství pomáhají tělo aktivovat a stres zvládnout, ale je-li jejich produkce trvale vysoká, začínají některé struktury mozku poškozovat. Stres může vést dokonce k ničení neuronů v důležitých strukturách. Jde především o ty oblasti mozku, které jsou přímo specializované na vše, co souvisí s naším vztahovým životem.

Pro tyto oblasti se vžil souhrnný název „sociální mozek“ (zahrnují prefrontální kůru, insulu, gyruscinguli, amygdalu, hipokampus, hypothalamus, corpus callosum a mozeček). „Tyto odlišnosti ve vývoji mozku můžeme následně pozorovat u dětí i z venku, a to především jako poruchy chování a učení,“ popsala Kovarcovicová.

Poruchy chování přivádějí děti do psychiatrických léčeben a do výchovných ústavů, poruchy učení jim znemožňují uplatnit jejich potenciál při studiu. V dospělosti mají tyto děti problémy najít a udržet si dobrou práci, vytvářet dobré partnerské vztahy a postarat se o své vlastní děti.

V Česku přibývá opuštěných dětí: U pěstounů jich žije 2x víc než před 10 lety

„Pro harmonický vývoj malého dítěte je zcela zásadní, zda si v prvních měsících a letech svého života vytvoří či nevytvoří pevné citové pouto s jednou stálou, blízkou a bezpečnou osobou, která o ně pečuje a chrání je, což je něco, co v kontextu ústavní péče není realizovatelné. Pouze takové citové pouto se může stát bezpečnou základnou, ze které může dítě začít zkoumat okolní svět a ke které se uchýlí vždy, když pocítí nejistotu nebo strach,“ dodala odbornice.

Okolní postkomunistické státy proto nedovolují, aby malé děti byly umístěny v ústavní péči – v Polsku je hranice stanovena zákonem pro děti do 10 let, na Slovensku je to do 6 let věku. V České republice je oproti tomu v současné době v různých formách ústavní péče umístěno cca 8000 dětí, a to už i od narození.

Podle psycholožky ani neexistuje určitá věková hranice, při které by se dalo říci, že dítěti ústav „už nevadí“. Vadí mu prý vždycky. Kovarcovicová kvitovala také možnost pěstounské péče na přechodnou dobu, která se prý poslední dobou stává dobrou alternativou péči ústavní.