Milan vymýšlí jako jediný Čech nové Lego: Krabice jsou mé děti, „porody“ jsou těžké

Celý den si hrajete s kostkami, leckdo by řekl, že máte práci snů. Je to tak?

Zatím stále ano. Do Lega jsem odešel s tím splnit si svůj sen a za těch pět a půl roku se nic nezměnilo. Stále mě to baví, hledám nové výzvy, nové typy modelů a nové funkce. A časem vytvořím možná i něco ryze českého. Zatím si jen na všechny létací stroje, které jsem navrhl, dávám značku OK na ocas. A nedávno jsem na jednom modelu použil své iniciály.

Co zažíváte, když vidíte své modely v obchodech po celém světě?

Je to nepopsatelné. Když jsem poprvé přišel do hračkářství a viděl jsem tam svou mrňavou helikoptéru, cítil jsem se jako pyšný otec. Všechny ty krabice s modely jsou moje děti a mám k nim citové vazby. Některé „porody“ navíc nebyly zrovna jednoduché, o to více si vážím všech modelů, které na trh projdou.

Jak vůbec designéři pracují? Máte úplnou volnost?

Do určité míry ano, ale občas přichází síto. Vedení určuje, které modely projdou, aby ze všech oddělení nevyšel buldozer. Když jsou tyto věci rozhodnuté, má obvykle designér zadáno, co staví, případně v jakých barvách nebo jaké to má mít funkce. Někdy se může stát, že ten model v daném měřítku nebo s funkcemi nefunguje tak, jak jsme předpokládali, a může dojít k jeho pozměnění. Nebo taky stopne úplně a vymění za jiný.

Můžete přijít za šéfem a říct, že chcete navrhnout třeba raketoplán nebo loď?

Může to být takto, ale také naopak. Pak jsem ten, kdo něčí myšlenku převede do skutečného modelu.

Jak dlouho trvá, než se z původního nápadu stane krabice na pultech v obchodě?

Nemůžu přesně říct, jak to je. Ale rámcově to jsou roky.

Leona šila pleny pro syna, dnes jich prodává tisíce: Podléhají módním trendům

Když nevím kudy kam, postavím zajíce

Dostáváte se někdy při vymýšlení do slepé uličky?

Pořád. Je to stejné, jako když se člověk učí jezdit na kole. Párkrát spadne, než získá stabilitu a naučí se držet řídítka. Je to často metoda pokus omyl a omyl. Když designér neví, kudy kam, většinou ten aktuální model na chvíli odloží. A když si postavím třeba zajíce, zatímco vyvíjím velký kamion, pomůže mi to pročistit hlavu.

Berete si práci domů?

Já si to domů brát nesmím. Ale samozřejmě se stává, že se sprchuju nebo si čtu knížku a něco mě napadne. Načmárám to na papír a druhý den to zkusím zrealizovat. A leckdy ten nápad vůbec nefunguje. Zajímavé je, že jako designéři modely nenavrhujeme ve 3D programu, ale musíme si to všechno vyzkoušet rukama. Vycházíme ze základních elementů, ale když je potřeba nějaká nová věc, nakreslíme to a další kolegové to převedou do trojrozměrné podoby.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Určitě to, že jsem se k takové práci dostal.

Jak se vám to podařilo?

Nemůžu říct, že cesta byla úplně trnitá, ale úplně snadná také ne. Na rozdíl od spousty fanoušků Lega, ze kterých se později stali designéři, jsem se přibližně mezi 14 až 25 lety žádné stavebnice ani nedotkl. V supermarketu jsem potom náhodou viděl řadu Lego Racers, což je jedna z řad Lego Technic. Vypadala jinak, než jsem si pamatoval a učarovala mi. Tím začala obrovská závislost a skupoval jsem, co se dalo, v Česku i zahraničí. Stavebnice jsem od začátku používal jako sochařskou hlínu a vytvářel vlastní věci.

A potom jste napsal do Lega, že pro ně chcete pracovat?

Dozvěděl jsem se, že Lego hledá nové designéry. Poslal jsem jim životopis s ukázkou svých nejlepších modelů. Dlouho se mi nikdo neozval, ale nakonec zavolali, domluvili jsme si schůzku i to, že mě budou čekat domácí úkoly. Poslali mi pár stavebnic a zadání, že mám něco vytvořit. Zvládl jsem to a asi jsem udělal dobrý dojem. Jenže tu pozici obsadili někým jiným, takže jsem nakonec čekal další rok, než se ozvali znovu. To už jsem dostal práci přímo v sídle v Billundu. Když jsem tam poprvé přišel, cítil jsem se jako malé dítě, které vezmou do hračkářství.

Co se zbytečnými kostkami? Udělějte z nich vychytávky do domácnosti!

Jak se dostat do Lega?

Milan Reindl se k navrhování nových modelů dostal díky své vášni pro Lego. Pohovor na pozici designéra se skládal hlavně z praktické zkoušky, při které vymýšlel nové modely z předem zadaných kostek a dílů. „Poslali mi pár stavebnic. Jenže tehdy selhalo doručování a balíček dorazil jen šest dnů před pohovorem. Byl jsem opravdu ve stresu, protože původně jsem na to měl mít tři týdny,“ vzpomíná Milan Reindl.

Stovky modelů se k lidem nedostanou

V sídle Lega v dánském Billundu je velký sklad, kde se ukrývají stovky až tisíce modelů, které se nikdy nedostaly na trh. „Některé se nakonec provedou v jiném měřítku, jiné mají špatný koncept. Třeba vypadají zajímavě, ale funkčně ničím zvláštním neoplývají,“ říká Milan Reindl.

Podívejte se v galerii na modely, které vytvořil: