Na konec roamingu jsme čekali deset let. Proč se to v Bruselu tak vleče?

O tom, že občané EU platí velmi vysoké poplatky za roaming i v zemích Unie, se poprvé otevřeně začalo hovořit v roce 2005. Další rok Evropská komise připravila první regulaci a během let 2008 až 2009 byly zavedeny první limity ohledně účtování. Zároveň operátoři museli začít své zákazníky informovat o tom, že jsou v zahraničí a účtují se jim roamingové poplatky.

Trvalo potom dalších sedm let, než bylo definitivně rozhodnuto a schváleno, že roaming skončí úplně. A že lidé budou v zemích EU volat za národní ceny. Po několika odkladech a problémech bylo jako definitivní datum pro konec placení určeno 15. června 2017. Mezitím se jednalo, dohadovalo a hledal kompromis.

Lobbisté v Bruselu: Sabotáž bezplatného roamingu i „machrování“ u eurokomisařů

Mluví do toho všichni

Jak je možné, že takto na první pohled banální nařízení – zákaz účtování za roaming v EU – trvalo tak dlouho? Ve skutečnosti za to může velmi složitý legislativní proces, v rámci kterého všechny nové evropské směrnice a nařízení vznikají. Podílejí se na něm tři instituce EU (Evropská komise, Evropský parlament a Rada EU) a zároveň do všeho mohou v rámci různých konzultačních procedur vstupovat i zástupci firem či jiných zájmových skupin.

Celý proces vypadá následovně: 

1. Návrhy píše a navrhuje Evropská komise. Inspiruje se přitom z toho, co jí navrhují členské státy, europoslanci, lidé v petici nebo jiné instituce.
2. Návrh, který předloží Komise, schvalují europoslanci a členské státy (Rada EU či jinými slovy Rada ministrů).
3. Rada a europarlament se dohadují mezi sebou, než najdou výhodné řešení, jinak legislativu smetou ze stolu. Souhlasit musí obě instituce. 

„Když si člověk vezme, jak složité kolikrát bývá shodnout se i v rámci čtyřčlenné rodiny na ideálním programu na víkend, je pochopitelné, že dohoda o komplikovaných legislativních návrzích mezi všemi členskými státy EU s nejrůznějšími zájmy chce svůj čas,“ vysvětlila pro Blesk.cz Magdalena Frouzová, mluvčí českého zastoupení Evropské komise. Podle ní jsou ale i případy, kdy je jednání mnohem rychlejší. „Ukázal to vznik Evropské pohraniční a pobřežní stráže. Od návrhu k faktickému fungování uběhlo jen pár měsíců,“ dodala. 

Vše zdržují různé názory

Postup jednání vypadá složitě, ale v principu jde o to, aby se všechny instituce EU navzájem hlídaly. A nemohlo projít nařízení nebo směrnice, se kterou by europoslanci nebo zástupci jednotlivých států nesouhlasili. Přehlasování je možné jen v rámci jedné instituce. Názory jsou navíc často velmi odlišné, jak ukázalo i vyjednávání o roamingu. Například Česko prosazovalo vyšší velkoobchodní ceny, než požadovaly jiné státy. To samozřejmě jednání protahuje.

Češi „lobbovali“ v Bruselu za dražší roaming, tvrdí Niedermayer. Mládek se brání

Komise se navíc snaží při „psaní“ nových směrnic oslovovat odborníky nebo třeba firmy, aby předložili své názory nebo posudky. Jejich nápady pak do legislativy zapracovává. Toto získávání informací zpravidla trvá několik měsíců.

Vzniku nové legislativy pohledem Čecha pracujícího v Komisi:

Další zpoždění nové legislativy je zpravidla vytvářeno na úrovni jednotlivých členských států. Už ze samotného slova „směrnice“ můžeme vyvodit, že jde o legislativu, která pouze udává „směr“, jímž se budou společná evropská pravidla ubírat.

Úkolem každého členského státu, tedy i Česka, je vždycky novou směrnici podle svého uvážení začlenit do vlastních zákonů, a to do přesně stanovené doby. Zpravidla to trvá několik měsíců, ale někdy i více než rok.

VŠECHNY DÍLY SERIÁLU O EVROPSKÉ UNII – ZDE