14°C
Očitý svědek atomových výzkumů nacistů v Brdech: Celý život prožil ve strachu!
O Brdech se říká leccos – odnepaměti vojenský prostor povzbuzoval fantazii už před mnoha desítkami let a ani dnes to není jinak. Ovšem příběh, který přinášíme, fantasmagorií nazvat nelze.
V relativním zdraví a duševní pohodě se dožil devadesátky a přitom se každý den třásl strachy o svůj život. Bál se, že na něj přijdou, že odhalí, kde žije, co dělá a kde se pohybuje. „Pak by se mnou udělali krátký proces,“ je přesvědčen starý muž. Přihlásil se Nedělnímu Blesku sám, ale závěrem rozhovoru svého rozhodnutí hodně litoval. Přesto proti zveřejnění toho, co za války prožil, nic nenamítal. „Jen nesmím být k poznání a nesmíte prozradit, kde žiju,“ požádal Jaroslav H. z malé obce v severních Čechách. Jeho přání plníme.
Nasazený
Němci neměli za války lidi k zajištění chodu průmyslu a zemědělství, bojeschopní muži byli na frontě. Nahradili je totálně nasazení lidé. »Totaleinsatz« neboli totální nasazení znamenalo statisícové přílivy pracovních sil do třetí říše, jejich neplacenou a otrockou práci. Přesně to potkalo v roce 1943 pana Jaroslava. Měl štěstí – díky otcovým známostem se dostal do plzeňské Zbrojovky, kde se vyrábělo střelivo. „Tatínek tam měl kamaráda, nějakého Míku. Byl majitelem speditérské firmy a taky pracoval pro Němce. Vozil to, co ve škodovácké zbrojovce udělali, po německých posádkách,“ vzpomíná starý muž.
Mezi povinnosti speditéra Míky, který z mladého Jaroslava udělal svého závozníka, patřilo vždy jednou za měsíc převézt z Plzně do Jinců v Brdech munici. „Byly to většinou okované bedny, hodně těžké, protože nám je nakládali vždycky čtyři chlapi,“ vzpomíná pan Jaroslav.
V Jincích, na hranici lesa, na ně před závorou v doprovodu strážných z SS čekalo několik vězňů. Bedny vyložili a odnosili do lesa. A pak přišlo to hlavní. „Dostavil se důstojník v černé esesácké uniformě, štíhlý, vysoký a osobně prohlédl náš náklaďáček. Pak na jeho pokyn dva vojáci přinesli dvojdílné dřevěné pouzdro, říkali jsme mu kolébka. Dali ji na korbu a odešli.“ Potom se z lesa vynořila skupina tří vězňů, kteří nesli něco – jak pan Jaroslav líčí – podobného hasicímu přístroji. „Museli jsme jim pomáhat to naložit do kolébky na auto, bylo to neuvěřitelně těžké,“ říká. A pak, v doprovodu dvou motocyklistů, vyrazili na další cestu. Do Míšova.
Bezprstý
Pár set metrů za Míšovem směrem na Borovno byla tehdy odbočka vpravo na lesní cestu. Po ní Míkovo auto nejelo dlouho, snad ani ne deset minut. „Přijeli jsme zase k závoře a tam už čekal plukovník SS. Míka ho znal jménem, protože mu občas něco přivezl, zabijačku a tak. Byl to inženýr Karl Werner a pamatuji se, že mu na levé ruce chyběly prsty,“ vybavuje si pan H. Esesák podepsal nějaké papíry, které mu předložil jeden z motocyklistů, a pak dal rozkaz několika mužům ve vězeňském, kteří čekali opodál. Ti dřevěnou kolébku umístili na vozík a odjeli po lesní cestě.
„Jednou jsem to nevydržel a asi po půl roce, co jsme takhle jezdili, jsem se toho esesáka zeptal, proč je to železné pouzdro tak těžké,“ usmívá se starý pán. „To jsem si dal. Werner dobrou češtinou řekl – to být německý atom a ty mrtvý, když mluvit.“ Až po válce, když už se vědělo, co atomová bomba způsobila v Hirošimě a Nagasaki, pochopil Jaroslav H., o co asi tehdy v Brdech šlo. Že tam Němci možná zkoumali, možná sestrojovali svoji tajnou zbraň…
Plánek
Poslední cestu Jince – Brdy projeli někdy koncem března 1945. „Právě tehdy dal ten Werner Míkovi dopis pro svého syna, který bydlel v Drážďanech. Řekl, že on sám konec války nepřežije, a Míka mu slíbil, že dopis osobně odevzdá.“
Jaroslav H. věří, že Míka slovo dodržel. „Řekl mi, že v Drážďanech byl, ale že všichni z příbuzenstva Wernera zahynuli při spojeneckém bombardování. A ukázal mi plánek z toho dopisu.“ Dál už pan Jaroslav mluvit nechtěl. I když při pozvání reportérů Nedělního Blesku řekl, že plánek od Míky mnohem později dostal a že ho ukáže, rozmyslel si to. „Bojím se a vy byste měli být moc opatrní taky,“ řekl při loučení zřejmě poslední svědek záhadných nacistických pokusů v Brdech.
Chudák pan Jaroslav, on pořád věří, že jeho nicotná existence stojí Němcům za to, aby sedmdesát let po válce hlídali, aby neprozradil, že chtěli vyrobit atomovou bombu.