Za týden ho pustí z basy: Jak to přesně bylo s králem Prahy Jonákem?

Dva roky ve vyšetřovací vazbě, pak rok na svobodě, zproštění viny, další rok svobody a pak nové zatčení. Houpačka Ivana Jonáka, kterou hýbala česká justice s policií, nakonec skončila novým zatčením a verdiktem odsouzení na osmnáct let v listopadu 2000. Zmíněné dva roky, které si odseděl, mu započítali.

Ivan Jonák ve věznicích vážně onemocněl cukrovkou, málem zkolaboval, trápí ho  bércové vředy. Přesto si – i přes nabídku snížení trestu výměnou za to, že se přizná – odseděl všechno. Měl svoji hrdost a jak řekl jeden z jeho spoluvězňů – »nikdy ho nezlomili.«

Jak to bylo?

Discoland Sylvie, exkluzivní zábavní klub, otevřel Ivan Jonák v Praze 1. dubna 1992. Jeho klíčovým společníkem a investorem prvních měsíců fungování podniku byl Němec Helmuth Huger. Později Jonák přijal na místo ekonomického ředitele Jaromíra Prokopa.

Huger měl v podniku podíl čtyřiceti procent, Jonák s manželkou po třiceti. Dost věcí nasvědčuje snahám o vzájemné vyšachování, pokusům dvou spojit se proti tomu třetímu, ale důkazy nejsou. Faktem je, že Ludvika byla ještě před svatbou s Jonákem Hugerovou milenkou, právě ona ty dva seznámila, a i po sňatku s Hugerem spala – i u novomanželů doma.

Ivan Jonák v dopisech, které napsal Blesku z vězení, tvrdí, že Ludvika nebyla proti jeho odstranění. „Jenomže ji to semlelo, ji měli zabít společně se mnou. Ale to už byla se svým dalším milencem Würtherlem v Petrovicích, beze mě, a tak na všechno doplatila.“

Komando vrahů

Ludviku Jonákovou zastřelil v jejím stánku se zeleninou 7. dubna 1994 vrah Tokár. 4. září téhož roku policie všechny, kdo se na vraždě podíleli, zatkla. Vedl je šéf ochranky Discolandu Josef Vrabec. Spolu s ním šlo za mříže šest lidí a později dostali různě vysoké nepodmíněné tresty.  

Ivan Jonák byl zatčen a obviněn za zorganizování vraždy manželky o dva dny později. Dva roky seděl ve vyšetřovací vazbě. Pak ho pustili na kauci a v lednu 1997 ho předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. Horký zprostil obžaloby. Důkazy podle něj Jonáka neusvědčovaly, nestačily.

Chyby policie

Advokát Lžičař, který tehdy Jonáka zastupoval, dodnes tvrdí, že jeho klient nespáchal to, z čeho byl obviněn. „Policie vůbec nevyšetřovala dva pokusy o Jonákovo zavraždění, pistoli, kterou se střílelo, nenašli a nakonec ji přinesl náhodný svědek. Pochybení bylo víc,“ shrnul pro Blesk.

Po smrti ženy Ludviky totiž Jonáka kdosi prokazatelně chtěl zabít také. Do vzduchu vyletěl jeho podminovaný vůz. 8. července 1994, hned následující den, se ho neznámý střelec pokusil zabít palbou z malorážky na parkovišti u Discolandu. Nic z toho nebylo nikdy objasněno.

Rodina, známí

Ivan Jonák přátele v tom skutečném slova smyslu neměl. Faktem ale je, že ti, kdo ho znali dobře – rodina, sousedé, lidé z Discolandu i spoluvězni, co s ním byli řadu let ve Valdicích, tvrdí, že svoji ženu nezabil.

K těm lidem patří i majitel domku, stojícího nedaleko rodného domu Ivana Jonáka. „Znám ho odmala, pamatuju, jak se ženil, jak se jim narodily Sylvie s Veronikou a jak o ně i o manželku pečoval. Matku svých dětí by nikdy zavraždit nenechal.“

Ivan Jonák tvrdí, že policie ho zatkla a odsouzen byl pouze na základě korespondenčního lístku. Poslal mu ho do Discolandu jakýsi Aron Vasil a požadoval v něm zaplacení »dohodnutých peněz za odklizení manželky.« „A to byl hlavní důvod, proč mě policie znovu zatkla a proč mě odsoudili,“ tvrdí Jonák v jednom ze svých dopisů redakci Blesku a dodává: „Já ho neznám, byla to na mě bouda.“