Břetislav Voženílek (62): Celý život si píše deník!

A nevynechal od té doby jediný den zápisu!

Břetislav Voženílek napsal první řádky svého deníku 2. září 1963. Tenkrát mu bylo patnáct let a zrovna nastupoval na internát zemědělského učiliště ve Vysokém Mýtě. Tam musel chodit alespoň rok, aby dostal možnost navštěvovat zemědělskou střední školu v Lanškrouně. Na učňáku se přitom Břetislav se svým deníčkem setkal s nepochopením. „Samozřejmě se mi tam smáli, že deník je holčičí záležitost a kluci to nikdy nedělají. Že nejsem zcela normální a tak dále. Mně to ale ani tolik nevadilo,“ říká Voženílek.

Zapisuje si i zážitky ze samoobsluhy

Od nástupu na internát nebyl dodnes jediný den, ve kterém by novopečený penzista žijící v Praze neudělal do svého deníku zápisek. Každý den má přitom rozepsaný na pěti až patnácti řádcích. Některé všední dny si vytvořil zápisky i z takových banalit, jako je nákup potravin. Sám ale tvrdí: „Vždycky se něco stalo. Dny nebyly nikdy nudné.“ Břetislav má ve svých denících navíc téměř vždy uvedeno i to, jaké bylo zrovna počasí. Na zápisky používá klasické školní sešity a celý jeho život od patnácti do dvaašedesáti let se vměstnal do celkem 158 sešitů.

Jeho první plat byl 750 korun

Postupem času začal Břetislav ke svým zápiskům přikládat i různé lístky, například z městské hromadné dopravy či ze spartakiády. Uskladňuje si i výplatní pásky. Jeho první plat činil 750 korun, poslední letošní pak 38 tisíc korun. Celý život se živil jako učitel či vychovatel a dodnes přednáší na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Do důchodu šel letos na jaře, a když viděl finanční rozdíl mezi posledním platem a prvním důchodem, nebyl z toho nadšený. „Když nejdřív máte doplatek na účtu 38 104 korun a potom přijde důchod jen 12 514 korun, tak jste smutný,“ krčí rameny Voženílek.

Některé vzpomínky ho rozpláčou

Při čtení některých zápisků se Břetislavu Voženílkovi objeví slzy v očích. Například při vzpomínání na dny kolem 21. srpna 1968, kdy probíhala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Tehdy byl Břetislav jako student pražské Vysoké školy zemědělské na chmelu poblíž obce Nové Strašecí. Ze svého deníku dojatě cituje zápisek z tohoto dne: „Se slzami v očích a všichni plni smutku. Ve čtyři hodiny jsme se probudili do špatného dne. Rozhlas po drátě vysílal státní hymnu. V ranních hodinách byla naše republika okupována ruskými, polskými, maďarskými, bulharskými a německými vojsky. Naši přátelé! Ty největší zrádci nás napadli, nejedou spoje, vše bylo zabráno, letadla stále přistávají. Naši představitelé jsou vězněni. Rusové dělají zle. Nejsem plně odhodlán se s tím setkat. Jak bojovat proti okupantům? Situace je strašná. Dělali jsme pomalu, poslouchali jsme zprávy, udělal jsem osobně jen sedm věrtelů.“ V té době Břetislav a jeho spolužáci nevěděli, jak pojedou z chmelu domů, a jelikož byly telefony mimo provoz, nemohli se ani ozvat rodičům, že jsou v pořádku.

Chce své zápisky vydat knižně

Když se Břetislav dá do čtení zápisků z maturity, promoce, oslav padesátých a šedesátých narozenin či z narození vlastních dvou dětí, vrátí se mu úsměv na tvář. „To jsou ty nejradostnější zápisky ze všech,“ říká. Některé intimní události, jako například jak probíhalo seznamování s manželkou Věrou, si však chce nechat jen pro sebe. „Některé ostatní bych ale rád vydal knižně v několika dílech. Například vzdělávání by mohl být první díl, rodina druhý a zaměstnání třetí,“ dodává Voženílek, který v současné době hledá někoho, kdo by mu pomohl deníky do knižní podoby převést.