Malá dívka se ztratila v Závějích. Autorka jejího příběhu má ráda Prahu a nesnáší stereotypy

Než se pustíme do rozhovoru, zhodnoťme si knihu, které se týká. O čem tedy Závěje jsou? Je 25. ledna, hustě sněží a doma se nudí pětiletá Oda. Přemluví proto matku, aby ji pustila před dům sáňkovat. Maminka ji z okna občas zkontroluje, avšak náhle je Oda pryč. Matka vybíhá ven, jenže padající sníh okamžitě zavál veškeré stopy a po Odě není ani památky. Rozbíhá se vyšetřování, kriminalisté Bitte Røedová a Verner Jacobsen začínají vyslýchat místní obyvatele. Všichni se tu znají, každý něco ví, každý má nějaké problémy, každý něco skrývá. Dny ubíhají, Oda stále není nalezena a její zoufalá matka se rozhodne vzít věci do vlastních rukou.

Ukázka z knihy Závěje:

Marit Reiersgårdová: Závěje

Závěje působí velmi zvláštně. Ačkoli zmizení dítěte je v každé době a společnosti tématem číslo jedna, tady se zároveň stává velmi komorním. A to i díky vyšetřovatelům, kteří kolem sebe netrousí silácké řeči, ale pochopení a laskavost, zejména co se Bitte týká. Marit Reiersgård ve své knize do puntíku splňuje, co zmínila v rozhovoru – napětí funguje i bez litrů literární krve. Další, co stojí za povšimnutí, jsou dialogy postav. Žádná z nich není zbytečná. Přestože by možná čtenář ocenil trochu větší košatost, jsou Závěje příjemnou knihou nejen na dovolenou.

Recenze: H. H. Holmes v Bílém městě aneb Když si sériový vrah umí vybrat dobu

Její autorka Marit Reiersgård (52) debutovala před deseti lety románem pro mládež Všechno, co vidím, je pravda (Alt jeg ser er sant). Závěje (Stolpesnø) vyšly v Norsku roku 2012 jako její první detektivka. O dva roky později další s názvem Dívka, která přišla o srdce (Jenta uten hjerte). Děj obou knih situovala do míst, kde vyrostla a kde dodnes žije, a roli vyšetřovatelů svěřila dvojici velice rozdílných postav: kulatoučké a veselé matce-samoživitelce Bitte Røedové a dlouhovlasému Verneru Jacobsenovi vyznačujícímu se zálibou v pletení. Do Prahy letos přijela představit svou práci na třiadvacátý Svět knihy. Během příjemného a upřímného rozhovoru prozradila i to, že jí moc nejdou zápletky a kdy si uvědomila, že má smysl být spisovatelkou...

Pusťte si část záznamu rozhovoru ve videu:

Vaše první kniha vyšla přesně před deseti lety v roce 2007, co se u vás od té doby změnilo?

„Změnilo se toho skutečně hodně. Když mi před deseti lety vyšla první kniha, říkala jsem si: ‚Tak, teď už můžu šťastně umřít.‘ Od té doby jsem ale napsala další tři knihy pro děti a tři knihy pro dospělé čtenáře, dokončuji čtvrtou... Když jsem byla před několika lety poprvé v Praze, vešla jsem do knihkupectví a všude byly hromady knih Joa Nesbøho (57, norský autor bestsellerů, pozn. red.). Napadlo mě, že možná jednou tady tak budou moje knihy. A včera jsem šla opět do pražského knihkupectví a viděla jsem tam přesně takhle své Závěje. Sen se mi splnil.“

Vzpomenete si na první impulz, kdy jste si řekla, že chcete být spisovatelkou?

„Od chvíle, kdy jsem začala psát, jsem to dělala ráda a hodně. Ale ten spisovatelský sen se začal zhmotňovat kolem mých patnácti šestnácti let. Tehdy jsem psala strašně smutnou poezii o nešťastné lásce. Jenomže to byla jen fikce – sama jsem nic takového neprožila, ty zážitky mi chyběly, takže jsem si musela vymýšlet. Pak si to přečetla moje matka a docela ji to vyděsilo. Bála se, že se tak cítím, že mám takovou zkušenost. Pro mě z toho vyplynuly dvě věci: někdo věří tomu, co píšu, a dokážu někoho vyděsit.“

Exkluzivní rozhovor s Marit Reiersgård (52), která v Praze představila nejen svou detektivní prvotinu Závěje. | Jakub Poláček, Ivan D. Hladík, Kniha Zlín

Na Závějích je zajímavá i dvojice vyšetřovatelů, naprosto netypických pro severské knihy, inspiroval vás pro ně někdo skutečný?

„Neinspirovala jsem se u jiných spisovatelů, naopak. Rozhodla jsem se ty své postavy nějakým způsobem odlišit. Ale zjistila jsem, že různé typy vyšetřovatelů jsou už spotřebované. Musela jsem najít něco nového. Tak jsem se rozhodla, že moje ženská vyšetřovatelka bude absolutně nepodobná všem těm krásným a štíhlým ženám z televizních seriálů, že to bude úplně obyčejná žena, která prostě dělá svou práci, ale která je přitažlivá svým způsobem, i když má nadváhu a neodpovídá ideálům. Co se týká Vernera, měl být jiný zase po svém. Neměl splňovat klišé alkoholika, on nepije a je zaměřen na odhalování pravdy. Přesto i on udělá jednu velkou chybu – 18 let lže své ženě. V Norsku se všichni zabývají tím, proč plete. Prostě jsem mu chtěla dát nějaké nemužné hobby, něco velmi ženského.“

Když píšete, stává se vám, že pod vašimi prsty postavy samy ožívají a ubírají se jinudy, než jste sama původně chtěla?

„Já vlastně moc neumím vytvářet zápletky, takže začínám s postavami. Chci je objevit, zjistit o nich víc, a jak je mohu použít. Pak teprve tvořím zápletku. Občas se mi stane, že píšu, píšu a najednou se mi děj zastaví a nerozvíjí se dál. Vždycky mám představu o tom, jaký bude konec. A zase mi pomáhají ty postavy, protože se s nimi víc a víc seznamuji, a ta zápletka se díky nim rozvine. Ale ano, v jedné z posledních knih jsem během psaní změnila postavu vraha. Píšu intuitivně a funguje to tak.“

Šperk s českou obálkou knihy Závěje, který si Marit Reiersgård (52) vyrobila pro prezentaci stejnojmenného titulu. | Jakub Poláček, Ivan D. Hladík, Kniha Zlín

Máte na sobě úžasný šperk, přívěsek a náušnice s českými obálkami vaší knihy. Jak jste k nim přišla?

„To jsem si vyrobila sama za pomoci kopírky... Nejsem Jo Nesbø, takže na své propagaci musím trochu zapracovat. (směje se) Při uvedení mé poslední knihy na trh jsem zase okopírovala mnohokrát obálku mé knihy a z těch kopií jsem si udělala šaty, ve kterých jsem tam pak přišla. Říkejme tomu klidně product placement.“

Proč by si čtenáři měli přečíst vaše knihy, jak byste je pozvala na jejich stránky?

„Já bych chtěla, aby ke mně přicházeli ti čtenáři, kteří chtějí něco trochu jiného. Něco víc než jen krev a akci. Mě vlastně vůbec nezajímá to, jak je ta vražda provedená, ale proč k ní došlo. A zaměřuji se na dva aspekty. Na to, aby si čtenář řekl: ‚Tohle by se mohlo stát i mně.‘ A zároveň chci, aby se moje knihy dotýkaly lidských emocí, aby se dotýkaly citů. Takže – pokud se chce někdo vyhnout krvi a blátu, ale přesto chce číst něco napínavého, něco opravdu románového, tak myslím, že pak by měl číst moje knihy.“

Co se vám nejvíce líbí na Praze?

„Tentokrát jsem toho opravdu moc nestihla, ale při své minulé návštěvě jsem nejvíc obdivovala architekturu. Jsou tady opravdu nádherné budovy. Tehdy jsem stihla i všechna klasická turistická místa, a dokonce jsem byla i v policejním muzeu. To bylo moc zajímavé.“

Hodnocení: 85 %

Marit Reiersgård

Závěje

Vydavatel: Kniha Zlín, 2017

Počet stran: 360