Po dvojích katastrofálních volbách (do parlamentu a v Praze) se sice ODS udržela u moci, ale v obou případech tak učinila způsobem připomínajícím protřelého skořápkáře z autobusového nádraží Florenc, kterému jde o všechno možné, jen ne o fair play.

Ve vládě zůstala ODS trikem, při němž vyžonglovala vítěze voleb ČSSD spojením s novými politickými stranami: pravicovou a populistickou. U moci na pražské radnici se udržela tak, že spikla se svým odvěkým rivalem. Jasného vítěze voleb a zřejmého koaličního partnera TOP 09 vystrnadila do opozice.

Na žebříčcích v průzkumech veřejného mínění klesla ODS na třetí místo za ČSSD a TOP 09. Tak nízko nebyla posledních 20 let, tedy od svého vzniku.

Těsně před parlamentními volbami ODS odvolala svého nahého předsedu se slovníkem dlaždiče a místo něj postavila do čela muže s tváří pánbíčkáře: Petra Nečase. Při výběru Topolánkova nástupce jistě sehrálo kromě kulaté tváře a kněžského vzhledu svou roli i nomen omen: Petr (latinsky skála) a ještě Nečas, no to se tedy hodí.

ODS se chová mazaně a pragmaticky, zní jeden z možných výkladů. Ve skutečnosti ale snaha ODS udržet se u moci zuby nehty zpochybňuje samotný systém demokracie u nás, kdy víc než volby platí následná politická vyjednávání. Ani v jednom z výše uvedených případů nevládne ten, komu dali voliči nejvíc hlasů.

Je zřejmé, že kvůli korupční kauze ve Státním fondu životního prostředí se vláda nerozpadne. Na to je ten případ příliš spletitý a navíc by pak došlo k politickému patu. Kdyby Věci veřejné vystoupily z koaliční vlády, neměl by se kdo s kým spojit, aby měl v parlamentu většinu.