V Praze se narodil, v Praze skonal, v Praze nalezl i poslední místo odpočinku. O vztahu světového literáta k matičce měst nemůže být sporu. Ale která místa nejraději navštěvoval? „Všechna, kde byl šťastný,“ vysvětlila Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky, která s Arnoštem Lustigem v jeho posledních letech intenzivně spolupracovala a byla jeho múzou - právě její fotografie nechal natisknout na obálky několika svých knih.

Rád navštěvoval Pražský hrad, Libeň nebo Nusle. A pak také rád trávil čas ,sváčami', což obnášelo čínskou kachnu, dobrou kotletu nebo crème brûlée či klobásu na Václaváku nebo studené pivo,“ svěřila se Mališová. „Na to jsme také rádi chodili do knajpy na prvním perónu Smíchovského nádraží, když mě doprovázel na vlak.“

A naopak nerad chodil na hřbitovy. „Kdo by se tomu divil,“ svěřila se dále. „Říkal, že na ty, co má rád, myslí pořád, a nepotřebuje k tomu hřbitov.“ Místo, které jako mladý kluk se svým tatínkem navštěvoval, je dnes i místem jeho posledního odpočinku. Arnošt Lustig skonal na rakovinu lymfatických uzlin 26. února 2011. Jeho odkaz však žije dál.

Druhá světová válka a hrozba smrti

Pražský rodák Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 do rodiny malého obchodníka. Dětství i dospívání mu výrazně narušila druhá světová válka a rasová politika nacistického Německa. Pro svůj židovský původ byl vyloučen ze školy, a v bezmála 16 letech byl poslán do koncentračního tábora Terezín.

Během války ovšem zažil příkoří v koncentračních i vyhlazovacích táborech. Jen zázrakem utekl ze zajetí při přesunu do jiného táboru. Válku přežil, ale traumata ze zvěrstev, které nacisté na židech páchali, jej provázela po celý život. Na své dětství později vzpomínal takto: „První otázky, dětské a zároveň možná nedětské: Co jsem? Co mě čeká? Proč a pro co jsem se narodil? Jaké to bude?“ píše se ve vzpomínkové knize Arnošt Lustig 3x18 (portréty a postřehy), kterou slavný literát sepsal s Františkem Cingrem.

Lustig v knize vzpomíná mimo jiné i na bezstarostné roky nevinného dětství, kdy s tatínkem chodil na „hřbitov v Olšanech, kde odpočíval dědeček Ferdinand.“ Právě na tomto místě nalezl poslední místo odpočinku i sám spisovatel, nedaleko svého věrného přítele Oty Pavla, který zesnul v roce 1973.

Literární počátky

Svou literární prvotinu publikoval ve svých 33 letech. Sbírka povídek Noc a naděje reflektovala právě Lustigovy zážitky z dob druhé světové války. Jeho procítěný jazyk i detailní realistický popis skutečnosti si nalezly své čtenáře. Téma holocaustu jej pak provázelo po celý zbytek života, a učinilo z něj jednoho ze světově nejuznávanějších židovských literátů, kteří psali o 2. světové válce.

Mezi jeho nejhodnotnější díla spadá například Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou nebo Démanty noci. A období protektorátu zůstal literárně věrný až do své smrti. Jeho poslední samostatnou knihou je Případ Marie Navarové, který se věnuje událostem tzv. „heydrichiády”.

Emigrace a návrat do vlasti

Lustigova literární kariéra se slibně rozbíhala. Než nastal zlomový rok 1968. Toho léta v srpnu trávil volný čas v Itálii, kde jej zastihla zpráva o okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy.

Znělo to jako špatný vtip. Ale nebyl to vtip. Byla to bomba, která tolika lidem změnila život. Třaskavina, která přes noc proměnila svět. Puma s nedozírnými následky. Začátek konce socialismu v Evropě a ve zbytku světa,“ vzpomínal s odstupem. Lustig se už do socialistického Československa nevrátil.

Nejprve žil v Izraeli, akorát v době arabsko-izraelské války, a posléze zvolil dobrovolný exil v Americe, kde se vypracoval v jednu z klíčových osobností československé exilové literatury. Obdržel řadu cen a uznání, domácích i zahraničních. A jednu dobu bylo jeho jméno skloňováno s možným obdržením Nobelovy ceny za literaturu, což je na českého spisovatele úctyhodný počin. Po sametové revoluci byl přitom jedním z prvních, kdo se nadšeně do Prahy vrátil.

Fotogalerie
30 fotografií