14°C
Doručování zásilek je v historickém kontextu úzce spojené hlavně s poštovní institucí. Cesta, kterou tato služba za dobu své existence urazila, je neuvěřitelná. Zažila období velice sporadického zájmu, kdy ji směli využívat pouze ti nejvyšší jedinci ve společnosti, pokračovala rozvojem dopravní sítě, kterou obsluhovaly dostavníky, až nakonec většinu dálkových spojů převzala železnice.
„Vůbec první poštovní spoj v českých zemích vznikl mezi Prahou a Vídní za vlády Ferdinanda I. Tehdy ještě příležitostně využívaná trasa fungovala proto, aby měl vladař informace o tom, jak si jeho vláda v českých zemích stojí. Pošta u nás vznikla roku 1526, odkdy už se jednalo o trvalý a pravidelný spoj,“ vysvětluje vedoucí Poštovního muzea Jan Kramář.
Pošta jen pro krále
Od dnešních představ o doručování zásilek se ovšem tehdejší realita diametrálně lišila. Spojení mezi Prahou a sídlem Habsburků se používalo výhradně pro dopravu královské korespondence. Šlechta k této službě neměla vůbec přístup, natož pak běžné osoby.
Nejen v tehdejší Praze však ještě na dlouhou dobu neuměli řadoví měšťané číst ani psát. O poštu tedy až do období národního obrození ani nebyl příliš velký zájem, protože lidé si zkrátka neměli co posílat.
„Novověká inspirace poštovního doručovatelství vznikla ze zkušeností se starověkou římskou poštou. Starověký Řím byla obrovská říše s velkými finančními prostředky. Dá se říct, že stavu organizovanosti a rychlosti předávání zásilek, jaký měl Řím před 2000 lety, dosáhla naše pošta až v 19. století,“ prozradil Jan Kramář.
Pošta jako osobní doprava
První velký zlom nastal v okamžiku, kdy Maxmilián II. umožnil poštovní přepravu osob. Kromě pěších kurýrů tedy přibyla takzvaná možnost cestovat „v sedle“ nebo poštovním vozem či dostavníkem. Tou dobou se již tedy z Prahy společně se zásilkami mohli svézt také cestující v pravém slova smyslu.
„Této služby využívali hlavně nižší šlechtici, tedy rytíři nebo bohatí měšťané. Vyšší šlechta měla většinou svoje vlastní dopravní prostředky a obyčejný člověk si ještě stále tuto službu dovolit nemohl,“ popisuje vývoj cestování po Evropě Kramář. O této skutečnosti svědčí i fakt, že tou dobou poštovní výpravy z Prahy vyrážely na cestu zhruba jednou až dvakrát za týden.
Cestování v té době bylo také velice nejistým podnikem. Bývalo tedy běžné, že lidé před vlastní cestou sepisovali závěť. „Jednalo se o nebezpečnou záležitost. Docházelo k přepadení, cestující mohl zemřít na nemoc nebo při živelné pohromě. Zabezpečení tehdy nebylo velké a pomoc nemusela přijít také několik dnů nebo až týdnů,“ popisuje zrádnost tehdejších cest Jan Kramář.
Bývalo tehdy mnohem pravděpodobnější, že cestu nezvládl pasažér, ale zásilky se doručit podařilo. Postilioni, tedy kočí poštovních vozů, měli totiž téměř nedotknutelnou pozici. Nosili proto výrazné uniformy, aby tím dávali najevo, že jsou pod ochranou vládnoucího panovníka. „Mít uniformu tehdy něco znamenalo, bylo to mnohem důležitější než například dnes,“ vysvětluje Kramář.
Železnice – zázrak, kterého se báli
Dostavníky s koňským spřežením dosahovaly průměrné rychlosti 7 až 8 km/h. Zlatý věk dostavníků přinesl takzvané poštovní rychlíky, které stále poháněli koně. „Tato spřežení dosahovala rychlosti až 12,5 kilometru za hodinu. Bylo to něco neskutečného a psalo se o tom v novinách,“ usmívá se Jan Kramář.
Není proto divu, že vynález železnice byl přelomovou událostí. Skutečnost, že vlaky tehdy dokázaly vyvinout rychlost 30 až 40 km/h, byla zcela nepředstavitelná. „Probíhaly proto dokonce seriózní vědecké diskuze, kde se řešilo, jestli taková rychlost neuškodí lidskému organismu,“ vypráví z dnešního pohledu pozoruhodné příběhy vedoucí Poštovního muzea.
S příchodem vlaků se dostavníková poštovní doprava upozadila, až nakonec zcela vymizela. Možnost převážet po železnici větší množství zásilek také zpřístupnilo tuto službu většímu množství lidí a význam pošty se postupně stal masovou záležitostí.
Podle Jana Kramáře ale došlo k jednomu historickému paradoxu: dostavníky se totiž nakrátko vrátily po ukončení druhé světové války. Tehdy byl totiž ve válkou zpustošené Evropě obrovský nedostatek pohonných hmot, a tak se lidé museli – i když pouze dočasně a na některých místech – opět spolehnout na přírodu a sílu tažných koní.
Podívejte se, jak poštovní doručovatelství změnilo v průběhu staletí svou tvář:
