„S Pepou Marešem jsme na sebe narazili náhodou v srpnu 2008,“ říká Jan Malinda. „Já hledal policistu, který by mi posloužil jako zdroj případů a postřehů z policejního zákulisí, a tak jsem vyslal vzkaz na pražské oddělení vražd, ať se mi ozve, kdo bude chtít. V tom samém týdnu měl kolega Mareš mizernou náladu. Dozvěděl se, že jeho nejslavnější případ – Slepý svědek – se objeví v seriálu Expozitura, ovšem v podobě, která se mu nelíbila. Nebýt toho, na moji nabídku by asi nereagoval. V té době jsem nepočítal, že by se mnou nějaký policista seriál psal. Ale z kolegy se vyloupl překvapivý talent. Trochu se bojím, že už je lepší.“

Jak jste si jednotlivé příběhy vytipovali?

„Vycházeli jsme z odsouzených případů, na jejichž objasnění se kolega Mareš podílel. Jednou týdně po práci jsme se sešli na pivu, on mi detaily případů vyprávěl, jak je zažil, a já je pak doma přepisoval. Tak jsme začínali. Asi z dvaceti případů jsme vytipovali čtrnáct nejzajímavějších námětů a ty přešly do scénářů. Zprvu psal kolega jen výslechy a porady, které žádný scenárista v Česku líp prostě nenapíše! Časem se z něj stal plnohodnotný scenárista.“

Psali jste postavy už od začátku hercům na tělo, nebo pro vás bylo nějaké obsazení překvapením?

„Když se herci vybírali, kreativní producent Michal Reitler nás průběžně informoval, koho mají a kdo odmítl. Třeba Petra Stacha jsem vůbec neznal, ale získal si mě. Mirek Vladyka nebo Mirek Hanuš, ty jsem znal, ale posunuli svoje postavy vysoko nad mé očekávání. Prostě paráda! Pamatuju si, jak mi těsně před natáčením Michal Reitler volal, že konečně mají herce na roli Plíška: Bolka Polívku. To jsem hodně zapochyboval, moc jsem mu nevěřil. Zpětně jsem nadšený, že tam Bolka máme. Rehabilitoval se v očích lidí, kteří ho pomalu odepisovali. Po Případech začal znovu zářit. Třeba ve filmu Domácí péče nebo teď v divadle jako Král Lear.“

Ve vyšetřovací partě není žádná krasavice s pistolí. Neosočila vás nějaká feministka z nekorektnosti?

„Chtěli jsme psát profesní seriál, který diváka vezme do policejního zákulisí. V době, kdy jsme začínali seriál psát, pracovaly na vraždách v třicetičlenném týmu jen dvě ženy. Kdybychom cpali ženskou postavu do námi sledované čtveřice hlavních kriminalistů, proporčně by to nevycházelo. Zkreslovalo by to dojem realističnosti. V televizi trochu váhali, jestli seriál bez policistky neodradí divačky, ale ukázalo se, že to je naopak – divačky se raději dívají na chlapy. To už asi genderově nekorektní je, ale to je mi úplně jedno.“

V kanceláři vyšetřovatele Kozáka visí velká vlajka Sparty. Proč právě tenhle klub?

„Ta jde na můj vrub. Znám vyšetřovatele, který fotbalovou vlajku v kanceláři má, i když není sparťanská. Už když jsem vymýšlel postavy, tak jsem si myslel na Ondřeje Vetchého a napadlo mě, že by mu to mohlo udělat radost. Jako že až si přečte námět, tak to přispěje, aby na roli kývnul. Jestli to mělo nějaký vliv na jeho rozhodnutí, to nevím. Každopádně část diváků ta vlajka rozčiluje, někomu je sympatická. Hlavní pro mě je, že nikomu není lhostejná, že provokuje.“

Prý se na vás obrátil i jeden opravdový vrah a chtěl autorský honorář, že příběh vlastně »vymyslel« sám…

„To byl pachatel, který trochu naivně zkoušel z televize vytáhnout peníze. Svoji teorii postavil na tom, že když jsme se inspirovali jeho případem, dotkli jsme se jeho autorských práv. Pokud to myslel vážně, tak by to podle autorského zákona znamenalo, že si vraždění starých lidí vykládal jako umělecké dílo. Ale to asi těžko. Když ho soudili, tak rozhodně nezmiňoval, že by páchal umění.“

Po odvysílání první série jste sliboval, že druhá řada bude ještě lepší, což se zatím potvrzuje. Co řada třetí? Ta bude ještě lepší?

„Třetí řada nebude. Už bychom se začali opakovat. Končíme v nejlepším.“

VŠE O PŘÍPADECH 1. ODDĚLENÍ: EPIZODY, JAK TO BYLO VE SKUTEČNOSTI, O SPOLUPRÁCI S PRAŽSKOU KRIMINÁLKOU >>> ČTĚTE ZDE

Fotogalerie
20 fotografií