9°C
*Opravdu jste po slávě tak toužili, nebo kapela na škole byla jenom koníček?
Vašo: Koníček? Vůbec ne, už v té době jsme hráli s úmyslem, že budeme jednou nejslavnější kapela na světě. Bohužel jsme ale žili v tom komunistickém lágru, takže jsme se stali nejslavnější jen u nás.
*Takže nešlo o to, že na muziku se dobře balí holky?
Ján: To samozřejmě taky! (směje se) Bylo to jedno s druhým.
Vašo: My tehdy milovali Beatles, Rolling Stones… Ta hudba nám učarovala a toužili jsme být slavní muzikanti.
*Trvalo ale celých třináct let, než jste vydali album…
Vašo: No jo, tehdy ještě nebyla žádná SuperStar, tak to bylo o něco náročnější. (směje se) Museli jsme hodně makat a hrát, abychom si vůbec vydělali na lepší nástroje, to pár let trvalo.
Jožo: A hlavně u nás ani dobré nástroje nebyly k dostání, museli jsme je pašovat z Německa a kdoví odkud.
Vašo: Když už jsme pak byli na vysoké, jezdili jsme pracovat do Švédska do baru, abychom si vydělali valuty a za ně si mohli nakoupit kytary, zesilovače…
*Kolik jste ze začátku vydělali za koncert?
Jožo: Asi sto dvacet korun.
*Jak jste s tím mohli fungovat?
Jožo: Těžko. (směje se)
Ján: Abychom si vydělali aspoň na běžný provoz, hrávali jsme okolo dvě stě padesáti koncertů ročně. Někdy jsme měli třeba dva tři koncerty za den.
*To muselo být vyčerpávající.
Vašo: No jo, ale byli jsme mladí.
Ján: Ale domů jsme stejně skoro nikdy nic nepřinesli, většina peněz padla na oslavy po koncertech. (směje se)
*Nechtěli jste to někdy vzdát? Hodně lidí by to na vašem místě udělalo.
Jožo: Však to taky hodně lidí vzdalo. Ale my měli cíl, a tak jsme vydrželi.
Vašo: Dnešní kapely si to neumí představit, dneska cvičí a zítra už by chtěly být v rádiu. My jsme věděli, že musíme tak dlouho hrát, až to budeme vážně umět, až budeme mít nějaký repertoár, a pak nás v těch rádiích hrát začnou. A tak jsme bojovali, vždycky jsme byli bojovníci.
*Před těmi padesáti lety jste se ještě nejmenovali Elán. Jak ten název vznikl?
Vašo: My se chtěli jmenovat nějak anglicky, ale za socialismu to nešlo. A tak jsme pořád hledali… Jednu dobu jsme hráli s jistým orchestrem a po koncertu za námi přišel houslista a říká: Chlapci, vy máte takový elán! Tak co kdybyste se tak jmenovali? Nám se to hned zalíbilo, protože to znělo světově.
*Když konečně přišel ten vytoužený úspěch, zamávalo to s vámi?
Vašo: Jasně, to není žádné tajemství, úspěch zamává s každým. Akorát to člověk musí ustát…
Jožo: A nepodělat se z toho.
Ján: Přesně tak. My jsme se z toho nepodělali, šli jsme dál…
Jožo: A na ten úspěch jsme si prostě zvykli. (směje se)
*Byly to divoké roky?
Vašo: Jak se to vezme… My třeba nikdy nebrali drogy, vážně. Alhokol ano, ženské ano, ale drogy nikdy. Nedrželi jsme se hesla Sex, drogy a rock and roll, ale jen Sex a rock and roll. Vždycky jsme si udržovali čistou hlavu, nikdy jsme se z toho nezbláznili. Šli jsme si tvrdě za svým.
Jožo: Člověk nemůže pracovat, když je čímkoliv oblbnutý. Slavit se může vždycky až po práci. A to jsme zase slavili, proběhla spousta pořádných večírků, ale vždycky až po koncertě.
*Ty koncerty jste měli skoro denně, takže jste hráli, slavili a zas hráli…
Vašo: Byli jsme mladí a zvládli jsme tři dny pařit a jeden den odpočívat. Dneska už je to bohužel naopak. (směje se)
*Takže po vás nezůstávaly zdemolované hotelové pokoje?
Jožo: My nebyli ty typy, co by likvidovaly pokoje. Jednou nám teda z okna vypadla televize… Tak nějak sama. (směje se) Ale to je všechno.
Ján: My byli vždycky slušní. Aspoň v rámci možností. Problémy jsme měli akorát s tehdejší cenzurou, která byla všudypřítomná. Třeba jsme nějakou dobu nemohli vystupovat ve slovenské televizi, protože jsme se prý drze dívali do kamery. (směje se)
Vašo: Byla to šílené doba. Například když jsme točili klip, přišel k nám režisér a říká: Kluci, nedělejte ty trhané pohyby! To se nesmí! Nesměli jsme mít dlouhé vlasy, nesměli jsme mít krátké vlasy… Pořád něco, hrůza. Ještě k těm drogám…
*Jožo, vy jste prý během studia psychologie vyzkoušel všechno možné.
Jožo: Ano, ze studijních důvodů jsem vyzkoušel všechno. Ale ničemu jsem nepropadl. Jediná dobrá droga je kokain, jenže je moc drahý. (směje se)
*Přiznáváte alkohol a ženy, takže jaké to bylo s fanynkami? Šílely? Házely spodní prádlo?
Ján: No jistě, všechno možné! A děje se to pořád.
Jožo: Podprsenky, kalhotky…
Vašo: Akorát jsou dneska o něco větší a obnošenější. (směje se)
*Užívali jste si ten zájem? Nebo už to bylo spíš otravné a radši byste lovili?
Vašo: Víte, my máme jednu celkem výjimečnou vlastnost – jsme heterosexuálové a máme to rádi. Takže jsme si to užívali. (směje se)
Jožo: Občas to ale překročilo meze. Mě už třeba několik let pronásleduje jedna naprosto šílená ženská, chodí všude tam, kde se vyskytuju, objevuje se i u mého domu… Několikrát jsem jí řekl, ať toho nechá, dokonce jsem to oznámil i na policii, ale tam z toho měli jen srandu. Takže ji mám pořád za zadkem. Už deset, možná patnáct let.
Ján: Uvidíme, jestli nebude stát tady před budovou, až skončíme. (směje se)
*Stejně mě fascinuje, že jste spolu vydrželi padesát let. To se moc často nevidí, většinou přijde ponorka.
Ján: Ale to je zas jen o tom, že jsme všichni inteligentní a mimo práci se v podstatě nevídáme. Vážně, třeba s Jožem jsme se mimo potkali tak třikrát, a i to bylo nakonec takové polopracovní. Hlídáme si své soukromí, máme každý úplně jiný okruh známých a kamarádů a spolu fakt jen pracujeme. A to funguje, aby ta ponorka nevznikla.
*Takže jste přátelé, nebo jen kolegové?
Ján: Jsme přátelští kolegové.
(směje se)
Vašo: Jsme přátelé, dokonale se známe a věříme si. Víme o sobě, víme, kdo se kde nachází, ale každý si žijeme svůj život.
Jožo: Řeknu vám to takhle – v soukromí se nevídáme, ale kdybych
chtěl někoho zavraždit, tak požádám o pomoc Vaša s Jánem. A tomu se říká přátelství, ne? (směje se)
*Vašo, vy jste ale kapelu na dlouhé roky opustil. To nebyla ponorka?
Vašo: Nebyla. Byl to prostě takový pocit a já na pocity hodně dám. Hlavní důvod asi byl, že jsem ztratil tu víru, se kterou jsem kapelu zakládal – že budeme nejslavnější na světě. Zní to jako blbost, ale já to vážně chtěl. Jenže mi došlo, že v tom systému, ve kterém jsme žili, to prostě nejde. Byla to naprostá deziluze. Chtěl jsem změnit svůj život, dělat věci jinak. S klukama to nemělo nic společného, pořád jsme zůstali přátelé, nikdy jsme se nerozhádali. Vrátil jsem se v šestadevadesátém po jedenácti letech. Asi nazrál čas, ta doba už nebyla tak zběsilá, už se hrálo třeba jen okolo sta koncertů ročně, a navíc jsem se smířil s tím, že nejslavnější kapelu světa holt mít nebudu. Že to, co žijeme, je to nejlepší, co můžeme mít.
VIDEO: Jožo Ráž 17 let po nehodě a kómatu: Jsem živoucí mrtvola! Co nepoznali lékaři zde, ale až v Německu?
Jožo Ráž 17 let po nehodě a kómatu: Jsem živoucí mrtvola! Co nepoznali lékaři zde, ale až v Německu? Markéta Reinischová, Petr Soukup
*Koncertujete pořád, i když míň. Je nějaká písnička, bez které se žádné vystoupení neobejde?
Jožo: Vymyslená, tu hrajeme pokaždé.
Vašo: Jednou jsme chtěli udělat takový Best of koncert, prostě jen ty největší hity. Začali jsme ho sestavovat, věděli jsme, že těch songů může být pětadvacet, maximálně třicet. A my jich vybrali devadesát! Devadesát hitů číslo jedna, které jsme za ty roky složili. To by nevydržel ani ten nejskalnější fanoušek. (směje se)
Ján: Ano, to by byla nesnesitelná dávka Elánu. (směje se)
*Letos vás čeká velké turné k padesáti letům…
Vašo: A i teď máme velký problém těch třicet písniček vybrat. Ale jisté je, že Vymyslená mezi nimi bude.
*A co je pravdy na tom, že tohle turné bude poslední, že končíte?
Jožo: Já končím.
*Nebojíte se, že vám to bude chybět? Že vás to bez práce začne brzo nudit?
Jožo: Určitě nezačne, mě to bude bavit, tím jsem si jistý. Stoprocentně! Nebudu dělat vůbec nic. Mně je dobře doma, závěsy zatažené, telefon vypnutý, sklenička kvalitní whisky a dobrý doutník… A to je vše, víc nepotřebuju. A hlavně už ani nechci.
*Co bude s Elánem? Nebude? Nebo budete nějak pokračovat bez Joža?
Ján: Jožo je Elán.
Vašo: Nebude Jožo, nebude Elán.
Jožo: Elán bude věčně. Elán je nesmrtelný!
