V roce 1957 přijali Věru Chytilovou na FAMU na Barrandově, ale jelikož ten rok nastoupilo sedm studentů, vedení už dopředu vědělo, že dva musejí vyhodit. Vytipovali si Věru, teprve pak začali hledat důvod.

Tehdy uvedli nedostatečně splněný úkol, kdy Věra místo němého filmu natočila film s hudbou. Skutečný důvod byl však úplně jiný. Někdo ji udal, že si údajně jezdí po Olomouci, kam se stěhovala, taxíkem a poslal dopis na FAMU. To jim tehdy přišlo nepřípustné, a ze školy ji vyhodili.

Věra byla na dně. „Po dlouhém osobním bloudění, po pestrém manželství, po těkání od jednoho k druhému a značných nejistotách jsem u filmu konečně poznala, co mě zajímá a čemu se chci věnovat. Potřebovala jsem se povznést nad předsudky, dostat se nad ty, kteří mi neumožňovali samostatnou tvůrčí práci, a tak jsem se pokusila o školu, kam jsem se horko těžko dostala. A nakonec mě chtěli vyhodit jako první,“ svěřila se režisérka ve své knize Věra Chytilová zblízka.

Po vyhazovu ze školy se rozhodla pro zoufalý krok. Chtěla si vzít život. Tenkrát bydlela na koleji, kde sdílela pokoj se dvěma spolubydlícími. Jedna z nich přišla domů právě ve chvíli, kdy se Chytilová pokoušela o sebevraždu. Řezala si žíly na zápěstí. Až do konce života měla na rukou viditelné jizvy.

Po neúspěšném pokusu bloudila Chytilová po Praze, skončila na Bílé hoře, kde dlouhé hodiny ležela v trávě a utápěla se v slzách. Věra zabloudila až do výstavní síně na Karlově náměstí, kde úplnou náhodou potkala neznámého muže. Dal se s ní do řeči a Věra mu v domnění, že je to nějaký cizinec, odvyprávěla svůj nešťastný příběh.

Nakonec se ukázalo, že to byl docent Stefan Morawski z katedry estetiky varšavské univerzity, který do Prahy přijel na setkání rektorů a prorektorů uměleckých škol. Přednesl tam Věry příběh s tím, že nechápe, jak se u nás může stát něco takového, jako vyhodit studenta kvůli takové blbině. A stal se zázrak, Chytilovou vzali na FAMU zpět...