14°C
Tvrdíte, že kdybyste měla vyšší důchod, tak s herectvím seknete. Nepřeháníte?
„To stoprocentně ne! Hned zítra bych se na to vykašlala. Kdybych teď zdědila dva miliony, tak zaplatím ta představení, která mám ještě nasmlouvaná, a už mě tady v Praze nikdo neuvidí.“
Nenudila byste se?
„Ne. Já mám spoustu jiných aktivit. Zvířata, přátele, knihy… Na nic z toho teď pořádně nemám čas. Bavilo by mě jen tak žít na chalupě a mít čistou hlavu. Nebo prostě na chvíli někam odjet. Jenže si to nemůžu dovolit.“
Ani to hraní by vám nechybělo?
„Ale tak třeba jednou za čas bych si vyběhla někam zahrát nebo něco natočit. To natáčení spíš, to je milosrdnější. Přijdete, řeknete, co máte, a jdete domů s čistou hlavou. Divadelní představení musíte v té hlavě držet. Pořád je to o honění a kombinování termínů. Já už mám teď naplánovaná představení až do června. A to jsem šla původně k divadlu, protože tam jsou dva měsíce prázdnin. Jenže já mám většinou nějakou práci i přes léto.“
Baví vás herectví vůbec ještě?
„Ale tak baví… jsem na to zvyklá. A v téhle branži se práce neodmítá. Ale jak říkám: kdybych získala hodně peněz, tak končím.“
Vidíte, kdybyste zůstala u baletu, kterému jste se v mládí věnovala, mohla jste být v důchodu už od třiceti.
„No jo, ale možná bych taky byla bezdomovec. Tanečnice jsou strašně špatně ceněné. I když jsou úžasně šikovné. V pětatřiceti skončí, protože o moc déle to dělat nejde. A pak co? Dřív měly baletky důchod už asi od pětatřicátého roku. Bylo to sice málo, ale aspoň něco. To jim ale vzali, zařadili je mezi normální smrtelníky. Jenže jak může taková baletka do šedesáti tancovat? To je nesmysl.“
Hodně herců říká, že herectví je poslání. U vás mi to tak ale nepřijde.
„Já nevím. Prostě každý dělá to, co umí. Jako mladou mě to samozřejmě bavilo. I dneska, když už stojím na jevišti, tak mě to baví. Ale vadí mi to okolo. Že musím brzy vstávat, v noci se vracím ze zájezdu a podobně. Někdy jedu za prací třeba dvě stě kilometrů. Ty cesty jsou strašná ztráta času, je to únavné.“
Nejvýraznější roli máte teď v seriálu Ulice, kvůli té moc daleko jezdit nemusíte. Hodně herců si ale na nekonečné seriály stěžuje, že je to jako práce v Kolbence.
„Má to své výhody i nevýhody. Mě to baví, mám Ulici ráda, protože se tam za ty roky už všichni známe. Ale je protivné, když na mě lidi pokřikují jménem postavy.“
Dobrý den, Vilmo Nyklová.
„No jo. Ale když mám čas a někdo se chce vyfotit nebo podepsat, tak proč ne. To je naše povinnost. Ale jsou lidi, kteří začnou ječet a zbytečně vás zdržovat. V obchodě se mi stává, že na mě pokřikují: A že si nenakoupíte u vás! Na tyhle blbé vtipy už jsem alergická. Stačí říct, že na to koukají, já budu ráda a je to.“
Ale tak na zájem a pokřikování lidí musíte být zvyklá, ne? Přece jen jste patřila mezi naše nejkrásnější herečky, to jste musela mít ctitelů spoustu!
„A jak se to projevuje, že jich máte hodně? To se v Čechách moc nenosí, že by posílali nějaké kytice a dárky. Spíš mi psaly ženské o fotku a podpis.“
Vaše fotky prý zdobily nejednu pánskou skříňku. Nesla jste, jakožto sex symbol, špatně přibývající roky?
„Já jsem to vůbec neřešila. Věděla jsem, že to přijít musí, že je to přirozené. Takže jsem se tím netrápila. Samozřejmě, kdybych měla čas, tak si dám na sobě víc záležet, ale prostě ten čas nemám.“
Muži vás milovali asi i díky tomu, že jste se hned ve své první roli svlékla. Jaké to tehdy pro mladou začínající herečku bylo?
„No jaké to mohlo být? Hrozně nepříjemné! (směje se) Ale člověk všechno překoná, když je to pro dobro věci. Což ve filmu Souhvězdí Panny bylo, nebylo to jako dnes, kde se ve filmu svléká každý a pořád. Někdy už je toho tolik, že si říkám, proč si ti lidi nepustí rovnou porno.“
Když jste u porna, vy jste prý jedno dabovala?
„No právě. Proto vím, jak je to neskutečně blbý. Mě nejvíc uráží, že si ti lidi říkají pornoherci. Že tam mají to „herec“. To jsou obyčejní exhibicionisté a měli by se živit poctivěji.“ (směje se)
Když se vrátím k roli Vilmy Nyklové, je aspoň něco, co vás s ní spojuje?
„Proč? To si jen lidi myslí, že herec musí mít se svou postavou něco společného. Co napíší, to zahraju a jdu.“
Mě ale jeden společný jmenovatel napadá. Vy i Vilma žijete bez partnera.
„No zaplať pánbůh!“
Ale měla jste partnerů několik. Pobavilo mě, když herec Michal Pavlata řekl, že bylo veřejným tajemstvím, že on s vámi chodil pět let a vy s ním tři.
„To už říká pětadvacet let. I když teda trošku to tak opravdu bylo. (směje se) Ale my jsme dodnes kamarádi.“
Vážně? Většinou to přátelství mezi bývalými partnery moc nefunguje.
„Já jsem kamarádka se všemi, kromě mého exmanžela. O tom ani netuším, kam ho vítr zavál. Už to naštěstí netuším dvacet let, ne-li déle. To byl opravdu darebák.“
Vy byste už opravdu s nikým žít nechtěla?
„Ježišmarja, copak jsem pitomá, chtít v tomhle věku chlapa? (směje se) Víte, jak to je s nimi komplikované?“
Tak někdy se hodí, když je potřeba něco opravit, přitlouct a tak, ne?
„To já si všechno radši koupím, zaplatím si za to. Nebo mám kamarády, kteří mi pomůžou. Když je ještě člověk ve vztahu od mládí, tak ty neduhy spíš skousne. Ale v padesáti a víc se s někým seznamovat, to už je skoro nepřirozený. Když se někdo bere v sedmdesáti, přijde mi to úplně absurdní.“
Jsou i tací.
„Ti jsou ale divní.“
Zanevřela jste na muže kvůli nevydařenému manželství?
„To ne. Ale jsem si vědoma toho, že to, co jsem si vybudovala, bych s žádným manželem neměla. Nemohla bych si žít tak, jak potřebuju. Manžel by pro mě k tomu všemu, co musím, byl jen další povinnost navíc. To mi za to nestojí. Za boha bych nechtěla, aby se mnou někdo žil.“
Jak se vůbec stalo, že vy, která jste byla muži obletovaná, jste si nakonec vybrala manžela tak špatně?
„No, vybrala jsem si opravdu špatně, ale to se stane. Já si pak naštěstí uměla poradit sama, vychovat a uživit sebe i syna.“
Váš manžel se ani finančně na výchově syna nepodílel?
„Vůbec ne. Soud vždycky nařídil stání, na které on nikdy nedorazil. Měl nařízené směšné alimenty, asi čtyři stovky, ale ani to neplatil. Vždycky je poslal třeba jednou za dva roky. To bylo tak na pastelky. Já jsem ale vždycky naštěstí vydělala dost. Syn o nějaký styk s ním nikdy nestál, hned jak to šlo, vzal si moje příjmení.“
To manželství bylo poměrně krátké…
„Trvalo jen dva roky. Díky bohu, protože to by asi dopadlo fakt špatně.“
Vím, že se k vám manžel nechoval dobře. Ale copak jste ho předtím neznala? Museli jste spolu předtím nějakou dobu chodit, ne?
„No jo, ale znáte to: Když ptáčka lapají… To se změnilo po narození syna. Ty povinnosti, co z toho plynuly, se neslučovaly s jeho svobodomyslnou povahou. To byl pořád nějaký flám a tak. Sedět u mimina chlapa samozřejmě nebaví, že. Takže buď jsem s ním byla já, nebo jsem musela někoho zaplatit, protože do divadla dítě vzít nemůžete.“
Vám vlastně před narozením syna zemřela maminka, takže ani tu babičku na hlídání jste neměla…
„Ano, babička nebyla. A babička z manželovy strany, to byla můra příšerná. Ta se o vnuka nestarala nikdy, to neexistovalo. Oba mě v tom nechali. Tak jsem si říkala, co s takovouhle rodinou? Ta musí pryč z mého života. Rozvod byl nejšťastnější den mého života! (směje se) Člověk narazí, udělá v mládí blbost. Ale já jsem tím pak nijak netrpěla, uměla jsem si se vším poradit.“
Z manželství máte jediného syna. Netoužila jste nikdy ještě po jednom dítěti, když už ne po manželovi?
„Ne, věděla jsem, že to už bych si nemohla dovolit. Ono to není tak jednoduché, všechno sama řešit, vymýšlet, platit... Je to těžké i s jedním dítětem, natož kdyby byly dvě. To si neumím představit, to už bych asi někde visela na ráhnu.“ (směje se)
Syna jste měla až v pětatřiceti, což bylo na tehdejší dobu celkem pozdě. Dříve jste po dítěti netoužila?
„Ne. Já asi obecně nejsem matka roku. (směje se) Samozřejmě jsem moc ráda, že syna mám. Ale že bych někdy měla neodbytnou touhu mít dítě, to ne. Nebyla jsem ten typ, co by se rozněžňoval nad každým kočárkem. Dneska mě zas každý otravuje: Co vnoučátka? Můj názor je, že když syn bude chtít, ať je má. Ale mě se to netýká. Mně jdou děti občas spíš na nervy. Třeba když jedu tramvají a ječí na celé kolo. To kdybych měla doma, tak se zblázním. Synovi přirozeně nic nezakazuju, ale že bych já potřebovala k životu nějaké dítě, to teda ne. Podle mě je štěstí jinde.“
Očima autorky:
Hodně lidí si herce spojuje s jejich postavami. Proto si mnozí o Jaroslavě Obermaierové myslí, že je stejná »herdekbaba« jako podavačka Vilma Nyklová z Ulice. Je to ale omyl. Jaroslava je milá, vstřícná a rozhovor s ní byl velmi příjemný. S ničím se moc nepáře a občas nejde pro ostřejší slovo daleko. Za svými názory si ale stojí a při následné autorizaci je nijak neměnila.
