14°C
Jak vám je?
No, nevím, jak bych vám to přesně popsala. Prvotní šok z té informace o mém novém nálezu, která mi byla sdělena na běžné preventivní prohlídce, už pomalu doznívá a cítím teď spíš pocit křivdy. Ale to je normální reakce a já už ho dobře znám. Pomalu vstávám z té země a vyrážím opět do boje… Tak bych ten momentální stav asi nazvala. Už je jisté, že to není sen, ale další moje nějaká zkouška, nebo co.
Co se stalo?
Na té prohlídce moje paní doktorka Skovajsová zjistila, že se jí něco nelíbí. Nejdřív jsem byla na mamografu, který vypadal skvěle. Paní doktorka mě pochválila, já byla spokojená. Bylo potřeba udělat ještě ultrazvukové vyšetření. Povídáme si, vyprávíme si historky a ona najednou povídá: „To se mi vůbec nelíbí!“ Myslela jsem si, že pořád povídáme o tom, co jsme probíraly předtím… ona ale znovu řekla větu – „Holčičko zlatá, tohle se mi ale opravdu vůbec nelíbí“ – a mně se zatočila hlava. Věděla jsem, že je zle.
Co vám řekla?
Že podle jejích zkušeností a toho, co už za svá léta praxe zná, tohle na žádnou jednoduchou věc nevypadá. Takže hned na biopsii. Potvrzení její domněnky bylo rychlé a už to zase sviští. Mám za sebou třetí chemoterapii a ještě mne dlouhá, trochu trnitá cesta čeká.
Bojíte se?
Strach hrozně oslabuje, bere sílu… Ale to víte, že se bojím, nejsem žádnej Superman, ale snažím se ze všech sil se strachu zbavovat a té situaci se prostě postavit čelem. Strach mám možná víc ze zlých a hloupých lidí. Nemoc zase přeperu, to je jasný, ale potřebuju teď k tomu čas jen pro sebe. Strašně jsem se snažila, když jsem byla nemocná poprvé, využít svého příběhu a pomáhat všem okolo. Aby se o sebe postarali lépe, než jsem to třeba dělala já. Poslouchala jsem děsné příběhy, spoluprožívala osudy podobně nemocných lidí, jako jsem byla já. Nesmírně jsem to prociťovala a plíživě mi to bralo dost sil. Momentálně vnímám velmi intenzivně, že bych se měla věnovat hlavně sobě. Nikdy neodmítnu nikomu pomoct, ale teď už jde do tuhého a já potřebuju svůj prostor a klid na svůj vlastní boj, pokud to všechno chci přežít. A to chci.
Máte strašnou modřinu na ruce, z čeho?
To nic není, to je z tý chemošky, se kterou jsem teď začala. Špatně jsem si to stlačila, když mi sestřička vyndala kanylu. Mimochodem na Zeleném pruhu, kde se léčím, jsou moc hodné a zlaté sestřičky. Já třeba měla vždycky úplně panickou hrůzu z injekcí. Představa, že do mě někdo něco píchne, byla úplně děsivá. Ale jsou to holky moc šikovný. O lékařích samozřejmě ani nemluvě. Jsem tam, myslím, v těch nejlepších rukách. Onkologické oddělení může znít jako děsivé místo, ale tady mám takový nějaký pocit bezpečí, zvláštního klidu a vlastně i světla. Věřím, že nás tam všechny do jedné uzdraví.
Jaké to je pro krásnou ženskou přijít třeba o vlasy?
Menší zlo než přijít o život, ne? Všechny ty technologie pokročily. Teď je třeba možnost při léčbě chemoterapií použít takovou chladicí čepičku, která tedy opravdu moc příjemná není, a i to trochu bolí, ale když člověk vydrží, můžou mu vlasy částečně zůstat. Já to zkouším a uvidím. Zatím vlasy mám, jen je nesmím barvit, fénovat a nijak upravovat, což je trochu divný, zvlášť když mám koncert. Na mne jsou ale moji lidé zvyklí už i s holou hlavou, takže jestli mám vyfénované vlasy, nebo ne, nikoho nijak zvlášť nerozhodí. Tak teď se nechám překvapit, co mi na té hlavičce zůstane. Vlasy jsou ale opravdu to nejmenší.
Anna K. se svým tanečním partnerem ze Stardance na Slavících:
Anna K na Slavíkovi: Víc mě to táhlo na StarDance, přišla jsem kvůli desce! David Turek, Jan Jedlička
