16°C
Světoznámá operní diva se od 11. do 30. dubna v pražské Lucerně představí v hodně neobvyklé roli – jako Mackie Messer ve velkolepé kabaretní revue Wanted (česky Hledaný) v režii a výpravě bratří Cabanů.
Proč jste si vybrala právě postavu proslulého londýnského krále podsvětí, lupiče a zabijáka Mackieho Messera?
„Nechala jsem se unést hudbou Kurta Weilla. Ta mě oslovila jako úplně první. Když se řekne Kurt Weill, nemají lidi v podvědomí napoprvé jméno, ale spíš každého napadne Mackie Messer v podání Miloše Kopeckého. Také jsem chtěla víc přiblížit svým posluchačům tuto uchvacující hudbu, která se vlastně, když ji chvíli posloucháte, stane drogou a chcete ji poslouchat donekonečna.“
6 peckových proměn Dagmar Peckové Jana Tvrzová, Jan Jedlička
Z operních domů jste si to tentokrát namířila do velkého sálu Lucerny. Proč právě tam?
„Protože naprosto odpovídá době, ve které se náš příběh odehrává. Jevištní obraz bude korespondovat s tím nádherným sálem zapadajícím do období dvacátých a třicátých let minulého století.“
Wanted uvedete pouze v sedmnácti exkluzivních představeních. Co když to nebude stačit?
„Tak přidáme, já s tím problém nemám! Akorát to má jednu malou nevýhodu. Tato revue je koncipována právě pro prostor pražské Lucerny, takže s ní bohužel nemůžeme do Plzně nebo třeba Ostravy. Divák musí za námi. Já ale věřím, že i ta cesta bude stát za to. Bratři Cabani připravili úžasnou podívanou!“
Proč by si to diváci neměli nechat ujít?
„Tento projekt je nevídaný a jedinečný. Příběh se odehrává mezi dvěma světovými válkami, má hloubku, procestujeme v něm Německo, Francii, Ameriku. Nahlédneme i na mužský a ženský svět, na to, co nás rozděluje nebo naopak svazuje, proč milujeme, nenávidíme...“
Tímto projektem odskakujete od operního zpěvu. Je to jen malá pauza, nebo se už opeře nechcete věnovat?
„Já jsem se opery nevzdala a neříkám, že se k ní nevrátím. Zrovna letos v létě chystám první ročník festivalu Zlatá Pecka v Chrudimi, který jsem založila. Budu tam zpívat Carmen. A nejenom klasickou. Čeká nás i světová premiéra činohry Carmen a Carmen od Honzy Jiráněho s Bárou Hrzánovou. Koneckonců ohledně revue Wanted si nemyslím, že dělám něco mimo svůj obor. On i Weill dělal všechno. Já si dělám srandu, že on tak dlouho reformoval operu, až skončil u činohry.“
Dagmar Pecková: Na třetí pokus jsem objevila někoho, kdo mě nemá za pár dní plné zuby. BPŽ / Adam Balažovič
Jste známá tím, že vždy říkáte nahlas, co si myslíte. Nemyslíte, že tím jistým způsobem provokujete a třeba i hodně dráždíte kolegy nejen z operní branže?
„A víte, co mi kolegové můžou?! Já nechci někde v koutě čekat na důchod, až mě nějaký operní dům osloví. Chci být činná, protože jak dlouho ještě můžu zpívat? Možná ještě deset let? Tak do té doby chci sama rozhodovat o tom, co a jak budu zpívat. A nechci se spoléhat, zda se někdo další smiluje nebo mě pomluví. Mně je to jedno, ať si to dělají!“
Navenek působíte jako rázná ženská, ale sama se máte za introverta. Jak to tedy je?
„To je moje osobní poloha. Vždycky jsem měla kolem sebe takovou bublinu. V tom byl tak trochu autista a tak trochu přemýšlivý člověk, který moc nevnímal svět kolem sebe a nechal se vést.“
Na jevišti ale většinou řádíte!
„Druhá poloha mého já je, že na scéně musíte ventilovat nejenom emoce. Tam už se ten introvert neprojeví. Objevila jsem se na tomto světě a dostala dar v podobě hlasu. Takže mojí povinností je dát to dál. Abych to mohla dělat, musí být ve mně i kus extroverta. O introverta by nikdo nezavadil...“
Jste rázná třeba i ve výchově svých dětí?
„No ve výchově moc ne. Když vychováváte děti po telefonu, tak to moc nejde!“
Co to znamená?
„No hlavně, ony jsou velký. Theodorovi je dvacet, Dorothee bylo patnáct, takže už si moc nedají říct. Já si v jejich věku taky nenechala říct. Vlastně jsem si nenechala říct v žádném věku.“
Měla jste období, kdy jste se necítila dobře a uvažovala jste, že skončíte se zpíváním?
„Když člověk vyhoří, vždycky musí začít dělat něco jiného, než na čem vyhořel. To vám řekne každý psychiatr. Já si ale uvědomila, že nesmím přestat zpívat. Kdybych s tím sekla, bylo by to, jako kdyby vám někdo něco amputoval. Přece vám někdo nemůže vyříznout srdce, abyste žil dál. Takže jsem si na tomhle kruhu, do kterého jsem se částečně zavřela i vlastní vinou tím, že jsem se přepracovala, vlastně uvědomila svou další cestu. Musela jsem tu krizi, kterou jsem prožívala, zpracovat, naučit se nevracet k tomu, co bylo, ale dívat se vpřed. Mám štěstí, že jsem to zvládla, ne každému se to povede.“
Dagmar Pecková - Parto, parto - aria from the opera Titus SUPRAPHON youtube
Promluvila jste o tom veřejně a tím jste pomohla mnoha lidem, kteří zápasili s podobným problémem.
„Když jsem se rozhodovala, zda o svých psychických problémech mluvit i v televizi, šla jsem do toho po poradě se svým psychiatrem. Řekl, že neví, jestli si mám pouštět lidi do duše, protože se to buď může povést, anebo to bude naprostý průšvih. A dopadlo to skvěle. Lidi mi dodnes děkují i na Facebooku, že jsem o tom promluvila nahlas a pomohla tím i jim, že našli odvahu to řešit.“
Mnohé lidi ale stále trápí předsudky. Bojí se, že když půjdou k psychiatrovi, budou o nich druzí říkat, že jsou blázni.
„A to je velmi špatně! V dnešní době jsou psychické nemoci na denním pořádku. Když vás bolí koleno, tak jdete k ortopedovi, tak co je divného na tom, že když je nemocná duše, jdete za psychiatrem?!“
Setkala jste se i s negativními reakcemi na vaše vystoupení v televizi?
„Mělo to i mírně negativní dopad, protože si všichni mysleli, že Pecková končí, už nemůže. A dnes se diví, že zase můžu! Jenomže kdybych to nebyla řešila, kdo ví, jak by to dopadlo.“
Žijete v Německu. Kde se cítíte lépe – tam, nebo tady?
„Těžko říct. Do Německa jsem šla kvůli tomu, že můj muž je Němec, má stálé povolání v německém orchestru, takže on svou zemi opustit nemohl. Mně nezáleží na tom, kde bydlím. Když je třeba, sednu do letadla. Já do práce nejezdím, ale lítám! Většinu svého profesního života jsem prožila v Evropě. Takže jsem Evropanka, i když jsem se nevzdala českého občanství.“
Máte nějaké životní krédo?
„Vždy si najdu cestu. Když to nešlo tady, tak to půjde jinde, to je moje krédo. Když mi v roce 1984 dirigent Zdeněk Košler řekl, ať na operu zapomenu, že na to nemám, že nemůžu prorazit, tak kdybych tenkrát byla stáhla ocas a skočila do Vltavy, tak bychom teď tady neseděli a nepovídali si. Jsem už taková... Na mě neplatí: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě!“
