15. březen roku 1939 do trudné kapitoly českých dějin vyryl hluboký a bolestný šrám. Ten den překročila německá vojska hranice a započala tak okupace Čech. O dva dny později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Drtivé většině obyvatel nadešly kruté časy.
„Na Pražský hrad přijel Hitler a na nárožích byly vylepeny negramotně sestavené okupační vyhlášky,“ uvádí historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy. „Pro Prahu začínala nejtemnější kapitola jejích dosavadních dějin zatýkáním desítek lidí, kteří osvědčili nekompromisnost v boji proti fašismu.“
Vojáci a komunisté
Úzko bylo lidem také v Radotíně – vesnici, která tehdy stále ještě nebyla součástí hlavního města. Přesto se našlo několik statečných. „Hned po okupaci Československa v roce 1939 se několik radotínských občanů zapojilo do podzemního hnutí, kdy tu vznikly dvě odbojové skupiny,“ píší Tomáš Hromádka a Dagmar Broncová-Klicperová v Knize o Radotínu.
Jedna byla převážně vojenského charakteru a vedl ji důstojník v záloze Jaroslav Matějovský. Skupina měla smělé ambice. „Konkrétně měla pomáhat při obraně nebo při destrukci Železničního mostu pod Vyšehradem,“ píší autoři. Ano, přesně toho, o jehož osud se sáhodlouze a složitě dohadovali železničáři, Pražané a památkáři.
Druhá odbojová skupina byla politického rázu. Přesněji řečeno šlo o komunisty, které vedl jistý Václav Balý. Komunisté už od začátku války tiskli ilegální letáky, které se šířily mezi obyvatelstvo. „Tisklo se podle originálů Rudé právo a další tiskoviny. Odposlouchané relace z Moskvy i Londýna,“ píší autoři Knihy o Radotínu. „Odbojáři tyto tisky rozšiřovaly v širokém okolí, od Jílového a Zbraslav přes Vrané, Lipany, Černošice, Vonoklasy až po Kosoř a Slivene.“ Celkem prý nahromadili a rozdali přes 100 tisíc výtisků.
Zdejší odbojáři také poskytovali úkryt mnohým, které Němci pronásledovali. „Nepohodlným“ osobám tu poskytovali „nové ošacení, obuv, samozřejmě jídlo, aby se pak mohli vydat na další cestu.“ Za zajímavost stojí, že radotínští obyvatelé, manželé Vykoukovi, ukrývali jeden čas před nacisty Adolfa Opálku, jednoho z účastníků zdařilého atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Odvaha za tu nejvyšší cenu
Úplně stejně jako kdekoliv jinde, i v Radotíně měli gestapáci nastražené uši. Odbojové buňky se jim podařilo postupem času odhalovat a rozkrývat jejich členy. A to právě včetně manželů Vykoukových.
„Pravoslav Vykouk a jeho žena Pavla byli zatčeni 30. června 1942 v Radotíně, převezeni na Pankrác, posléze do Terezína a Mauthausen,“ uvádí Hromádka s Broncovou Klicperovou, „kde byli umučeni. Bohužel nebyly ušetřeny ani jejich děti – šestnáctiletá Naděžda a dvanáctiletý Pravoslav byli též vězněni v různých koncentračních táborech a osvobozeni až po konci války.“ Zmíněný parašutista Adolf Opálka, člen výsadku Out Distance, zemřel po hrdinném vzdoru po boku svých kamarádů spolubojovníků v kostele svatých Cyrila a Metoděje 18. června téhož roku poté, co výsadkáře zradil Karel Čurda.
Zrada Karla Čurdy vedla k popravě téměř všech, kteří mu do té doby pomáhali Videohub
„Po čase bylo zatčeno dvanáct členů politické odbojové skupiny a z nich čtyři odsouzeni k smrti,“ stojí v Knize o Radotínu. „Vzhledem k rychlému spádu válečných událostí k popravě nedošlo.“ Podobné štěstí bohužel neměly vůdčí osobnosti obou odbojových skupin.
Nadporučík Jaroslav Matějovský, který byl zaníceným Sokolem, byl „podle úředního sdělení popraven v Mnichově 22. října 1943.“ Vedoucí politického odboje, komunista Václav Balý, byl „během okupace třikrát zatčen, naposledy v září 1943 a po vleklých útrapách zemřel 16. srpna 1944 ve Zweibrückenu.“ Jména obou hrdinů dodnes připomínají názvy zdejších ulic - Václava Balého a ulice Matějovského.
Dny zúčtování
I tak ale podzemní hnutí v Radotíně fungovalo až do závěrečných válečných dnů a osvobození od Němců. V Radotíně na jaře 1945 probíhaly zevrubné přípravy na povstání, když ještě v dubnu tamní stateční obyvatelé vykopali ukryté zbraně. I „byl připraven seznam osob německé národnosti i zrádců. Proto pak mohli být tito lidé již 5. května zajištěni a drženi jako rukojmí.“
Když 5. května propuklo slavné Květnové povstání, v rámci kterého Pražané za vydatného přispění Vlasovců, a později i s podporu rudé armády osvobodili Prahu od nacistů, radotínští obyvatelé u toho nescházeli. Hned v zárodku povstání se v ulicích začaly objevovat české vlajky. „Prvním viditelným signálem bylo vztyčení vlajky na 80 metrů vysokém komíně cementárny.“ Vojáci v záloze, civilisté, hasiči, skauti a mnozí dobrovolníci vzali do rukou zbraně a odzbrojili německou posádku, zároveň obsadili strategicky důležité budovy.
Krom vlajek se také v radotínských ulicích začaly objevovat barikády. A ještě téhož dne večer do Radotína doputovaly první jednotky Ruské osvobozenecké armády pod vedením generála Vlasova, které na jihu Prahy sváděli s Němci kruté boje. „Němci hrozili vypálením a srovnáním celé obce se zemí a postřílením všech obyvatel,“ uvádí Broncová-Klicperová s Hromádkem.
Ženy a děti před tanky!
Nacistům, i přes houževnatý a statečných odpor civilistů a Vlasovců, se skutečně podařilo do Radotína probojovat. „Před své tanky postavili ženy a děti a hnali je před sebou jako rukojmí, připraveni je zastřelit, kdyby se někdo postavil na odpor. Přestože již nikdo ani nepozdvihl zbraň, byli v Žižkově ulici tři rukojmí zastřeleni,“ stojí v Knize o Radotínu.
„Zuřící Němci pak začali řádit v domech. Brali cenné věci, rabovali, ničili,“ navazují autoři. Badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět ve svém Průvodci protektorátní Prahou uvádí, že „v budově měšťanské školy byl 7. května 1945 zřízen povstalecký lazaret, ve kterém bylo během bojů ošetřeno téměř 150 zraněných a ohledáno 26 zemřelých.“ Školu bychom dnes hledali na adrese Loučanská 1, kde se dnes nachází radotínské gymnázium Oty Pavla.
Ostatně zrovna 7. května se nacisté dopustili jednoho z nejhnusnějších skutků, kterých během války nečinili zrovna málo. „U lokality Lebedov (v ulici Výpadová – pozn. red.) stála v místech dnešního přístavu chatová kolonie,“ píše Padevět. V té „příslušníci KG Klein 7. května povraždili zajaté občany Lahovic.“ Mělo jít právě o muže, ženy a děti, které Němci hnali před děly svých tanků! Ba co hůř: „Příslušníci Waffen-SS se chovali velmi brutálně a většina obětí byla zohavena.“
O den později Němci „bezdůvodně zabili tři rukojmí z řad civilního obyvatelstva,“ pokračuje Padevět. Teror trval do doby, než 9. května 1945 definitivně kapitulovali. „Do Radotína se stáhly všechny zálohy od Zbraslavi v počtu několika tisíc mužů, kteří pálili zbytečnou výstroj nebo ji házeli do řeky. Kolem 19. hodiny večer odtáhli i ti poslední a mezitím se vraceli domů místní obyvatelé,“ končí tragické líčení Broncová-Klicperová s Hromádkem.
Na věčnou památku
Těch naneštěstí nebylo tolik, co před válkou. V důsledku posledních dnů okupace byla část Radotína skutečně srovnána se zemí. Pod údery dělostřeleckých granátů se téměř zhroutilo bezmála 100 domů, 14 z nich bylo v naprosto zdevastovaném stavu. Spousta obyvatel během bojů zemřela, mnoho obětí bylo „popravených nebo umučených v koncentračních táborech a rasově pronásledovaných,“ stojí v Knize o Radotínu.
Na hrdinství, statečnost a lidskost obyvatelé obce nezapomněli. Na náměstí Osvoboditelů, které nese svůj název právě na upomínku květnových dnů 1945, přibyl k pomníku obětí první světové války také pomník obětí nacistického režimu. Skví se na něm desítky jmen, místy i náctiletých! Nejmladší obětí nespravedlivé krutosti se stala Jana Picková, která se narodila v roce 1935. Koncem války by jí bylo 10 let…
